Bílý had/Hadí král

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Dneska to byl zase trochu delší den, tak vám tady svěřím aspoň jednu wordvemberovskou povídku (tuhle jsem si užila psát, tak snad si i vy užijete její čtení). Hezký večer a be safe!

Vaše Lordie

“Přísahal bych, že tohle tady ještě před rokem nebylo,” prohlásil Tasartir a poklepal holí na dřevěnou tabuli nade dveřmi. Velkými, trochu křivými písmeny na ní stálo “HOSTINEC U KORUNKY”.

“Tahle cedule?” nechápala Adalgarda. 

“Celý tenhle hostinec. Jediná hospoda v celé vesnici byla U Třech kozlů a ta je na druhé straně kopce.”

“Všechno to vypadá nové…” poznamenal Kornel nejistě. “Možná se u Třech kozlů něco stalo a tak narychlo vystavěli novou hospodu?”

“To by ji snad nestavěli na druhé straně vesnice, ne? Obzvlášť kdyby ji stavěl hospodský Rainer, na stará kolena se přece nebude stěhovat.”

“Takže co?” přerušila Adalgarda debatu. “Zůstaneme tady nebo půjdeme dál?”

“Co tvoje záda, Tasse?” zeptal se Kornel. 

“Myslím, že mám pro dnešek dost,” zabručel bylinkář. “Zůstaneme tady a třeba se něco dozvíme. Zítra se zastavíme u Třech kozlů a zjistíme, co se tu děje.”

***

Místnost, do které vešli, byla dobře osvětlená, ale překvapivě prázdná. U solidních dřevěných stolů posedávalo jen pár dřevorubců, kteří mezi sebou rozmlouvali šeptem. Těkali očima kolem sebe a zdálo se, že jsou připraveni kdykoliv vyskočit na nohy a dát se na útěk. Za pultem postával mladý muž se znuděným výrazem. Nad ním byla na zdi připevněna skleněná schránka a v ní malá zlatá korunka. 

“Tak takhle to je,” řekl Tasartir a zamířil k pultu. Hostinský okamžitě ožil.

“Dobrý večer,” usmál se na nově příchozí. “Vítejte U Korunky. Já jsem Milt, majitel. Čím mohu posloužit?”

“Sháníme místo na přespání,” opětoval mu Tasartir úsměv. “Chtěli jsme dojít až ke Třem kozlům, ale už je pozdě a moje staré kosti už nejsou co bývaly.”

“A to mu ještě není ani třicet,” poznamenal Kornel směrem k Adalgardě. 

“Netušil jsem, že se tu otevřel nový hostinec,” pokračoval Tasartir a demonstrativně se rozhlédl kolem. Nakonec se jeho pohled zastavil nad korunkou nad Miltovou hlavou. 

“Jsme otevření teprve pár týdnů,” opáčil hostinský. “Budeš ty a tví společníci chtít dva pokoje? Nebo tři?”

“Dva budou stačit. Pokud možno bez hadů. A nějakou pořádnou večeři. Taky bez hadů.”

“Tak ty jsi slyšel o problému, který naše vesnice má?” povzdechl si hostinský. 

“Proto jsem tady. Možná by ses k nám mohl přidat během večeře a povědět nám, co všechno víš?”

***

Než je Milt stihl obsloužit, venku se setmělo a výčep byl úplně prázdný. Zdálo se, že i když se tu sem-tam někdo objeví, lidé tu neradi tráví čas. 

“Nemáš tu zrovna plno,” poznamenala Adalgarda, když jim nesl misky s polévkou. 

“Místní nemají rádi nové věci,” postěžoval si Milt. “A závidějí, když se někomu daří!”

“To, že je celá vesnice prolezlá hady, asi taky nepomáhá,” rýpl si Tasartir. “Kdy se tu vůbec začali objevovat?”

“Už to bude pár týdnů.”

“A jsou útoční?”

“Ani ne, co já vím. Pár lidí uštkli, ale to bylo po tom, co se je snažili vyhodit z domu. Řeknu vám, ty potvory vlezou úplně všude!”

“Ty s nimi máš taky problémy?” zajímal se Kornel. 

“Díky bohům zatím ne. Tahle budova je úplně nová.” Milt hrdě poplácal dřevěnou stěnu. “Mezi těmihle kládami neproklouzne ani myš!”

Tasartir strčil do svého bratra loktem. Jakmile získal jeho pozornost, ukázal bradou směrem ke korunce za výčepem. 

“Odkud máš tu korunku?” změnil Kornel náhle téma. Milt překvapeně zamrkal. Pak uhnul pohledem.

“To je jenom takový šmuk, na ozdobu. Ale přísahal bych, že mi nosí štěstí. Tuhle hospodu jsem postavil za pár dní!”

“Kde jsi ji sehnal?” přidal se k bratrovi Tasartir. Odněkud zvenčí se ozvala směsice nezřetelných zvuků.

“Proč na tom záleží?” zamračil se Milt.

“Já taky nechápu, jak to s tím souvisí,” přiznala Adalgarda.

“To se už brzy dozvíš, paní,” prohlásil Kornel chladným tónem. 

Zvuky zvenčí zesílily. Převládaly mezi nimi lidské hlasy - výkřiky a volání o pomoc. S těmi se mísily zvuky vyděšených zvířat. To vše doprovázelo hluboké syčení, jako kdyby z hlubin země unikala celá oblaka páry. V Miltově doposud jenom nervózním výraze se objevil strach. 

“C-co je to?”

“To jsou následky něčích činů,” odvětil Tasartir krypticky. “Kde jsi vzal tu korunku?”

“Našla ji moje sestra!” odsekl Milt. “Před pár týdny v lese sbírala houby a našla ji u studánky. Dala mi ji pro štěstí, než odjela do města.”

“A funguje, že? Sám jsi řekl, žes tuhle hospodu postavil za pár dní. A to bylo před pár týdny…”

“A před pár týdny se ve vesnici začali objevovat všichni ti hadi,” doplnil Kornel.

“Já pořád ještě nevidím tu souvislost,” postěžovala si Adalgarda.

“Vy v Lennellu nemáte pověst o hadím králi?” zeptal se Tasartir. “Obvykle je to bílý had… s korunkou. Někdy se koupe v lesních studánkách a při tom korunku odkládá. V takovém momentě mu ji někdo může ukrást… podle většiny příběhů má jít o nevinnou pannu, což většinu z nás patrně vyřazuje. Dál už se příběhy liší - podle některých korunka nosí štěstí, podle některých plní tři přání nebo přivolá hněv hadího krále.” Zatímco mluvil, syčení venku zesilovalo. “Možná se ti, Milte, zdálo, že ti štěstí opravdu přinesla - svou hospodu jsi otevřel opravdu rychle - ale je to tak doopravdy? K čemu je ti nová hospoda ve vesnici, kde se lidé pomalu bojí vyjít z domu a které se lidé vyhýbají, protože je plná hadů?”

Milt stál bez pohnutí, s rukou stále opřenou o dřevěnou stěnu. 

“Brzy by to už skončilo,” řekl tiše. “Blíží se zima, všichni hadi co nevidět zmizí pod zemí a-”

BUCH!

Jeho větu přerušila rána na dveře. A pak další.

BUCH!

“Myslel sis, že ji do té doby nenajde?”

BUCH!

“Dovnitř se nedostane,” zamumlal Milt. “Žádný z nich se sem doteď nedostal.”

“Žádný z těch obyčejných hadů možná,” poznamenal Kornel a vstal. Ruku měl opřenou o rukojeť svého bronzového meče. “Ale pro bohy, tohle je had, který nosí na hlavě korunku! Něco jako otec všech místních hadů. Nemyslím, že na takovém tvorovi je cokoliv normálního.”

Cosi narazilo do jednoho z oken. A znovu. Zjevně se to snažilo dostat dovnitř. 

“Vypadá to, že večeře bude muset počkat,” povzdechl si Tasartir zklamaně a vstal. Ve chvíli, kdy vykročil směrem k oknu, se okenní tabulka roztříštila a Tasartir vykřikl: “Ale no tak!”

V okně byl zaklíněn pestrobarevný hadovitý tvor s netopýřími křídly. Hlasitě syčel a z tlamy mu vycházel úzký proužek dýmu. Jeho příchod byl doprovázen dalšími údery na dveře a mnohohlasým syčením.

“To je prašivec!” křikl Tasartir. “Ten by to tady mohl celé zapálit!”

“Buď opatrný!” varovala ho Adalgarda. 

“Jenom ho zkusím přesvědčit, aby s tím žhářstvím nespěchal. Vy zatím dejte jeho králi tu zatracenou korunku!”

“Ta korunka je to jediné, co drží moji živnost nad vodou!” bránil se Milt. 

“Slyšíš to?” oslovil Tasartir prašivce. Ten zareagoval tak, že se mu dlouhými zuby zakousl do předloktí. 

“Tasse!” Kornel držel meč v ruce v tom samém okamžiku, kdy jeho bratr vykřikl. 

“Jsem v pořádku, jenom budu doufat, že tahle potvora vyrostla z užovky a ne ze zmije. Myslím, že mě pustí, až dostane jeho pán svoji korunku zpátky!”

Kornel se obrátil k hostinskému. 

“Vrať ji zpátky.”

“Nemůžu!” vzlykl Milt. “Nemůžu. Přijdu o všechno!”

“Jestli ji nevrátíš, přijdeš o život! A spousta dalších lidí taky!”

“Ale moje živobytí-”

Miltovy nářky přerušil zvuk rozbíjeného skla. On i Kornel obrátili svou pozornost k pultu. Stála za ním Adalgarda a v jedné ruce držela prázdný kovový korbel. Druhou rukou vytahovala z rozbité skříňky korunku. 

“Někdy je rychlejší dělat než mluvit,” poradila Kornelovi. 

Milt zoufale vykřikl a vrhl se k pultu. Adalgarda toho využila a hodila korunku přes jeho hlavu směrem ke Kornelovi. Ten se ji pokusil chytit, ale vyklouzla mu a s cinknutím dopadla na zem. 

“Bohové,” povzdechla si Adalgarda. “Dělej!”

Kornel korunku sebral jen vteřinu předtím, než se k ní dostal Milt, který byl očividně rozhodnutý ji za žádnou cenu nevydat. Kornelův meč ho ale nejspíš odradil od snahy o ni s rytířem bojovat, protože zůstal napůl v kleče na podlaze a znovu začal hlasitě vzlykat. Kornel mu už nevěnoval žádnou pozornost a vykročil ke dveřím. 

“Hodně štěstí!” popřál mu Tasartir, který stále ještě zápasil s neodbytným prašivcem. Nevypadal nejlépe, byl pobledlý a čelo měl vlhké potem. Kornel přikývl a zhluboka se nadechl, potom vzal za kliku. 

Venku vstoupil do oblaku štiplavého kouře a barevných jisker. Země před vchodem do hostince byla pokrytá zmítajícími se hadími těly, vzduchem poletovali rozzuření prašivci. 

“Bohové,” zamumlal Kornel. Okamžitě si uvědomil svou chybu, protože se tak nadechl dýmu, který prašivci vydechovali, a rozkašlal se. Sotva se mu podařilo popadnout dech a zadržet ho, všiml si, jak mu šupinatí tvorové uhýbají z cesty. Udělal krok. Pak další. Cesta, kterou mu hadi uvolňovali, vedla přímo do středu oblaku a on začínal uvažovat, jestli se dřív otráví nebo udusí. Než se stihl rozhodnout, i dým se rozestoupil, aby uvolnil místo obrovskému šupinatému tělu. Kornel se ani nesnažil si ho prohlédnout, pálily ho oči, tak jen natáhl ruku s korunkou před sebe. Ozval se dlouhý, táhlý zvuk, jako by si někdo zhluboka oddechl, a Kornelovi přímo do obličeje vlétl další oblak dýmu. Okamžitě se mu zatočila hlava a cítil, jak se mu podlamují nohy. Poslední, co viděl, byly dvě velké, zářící žluté oči.