Zimní trhy

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Prosinec je v plném proudu, trhy nám zrušili, tak si je užijeme aspoň trošičku aspoň v povídce!

Vaše Lordie

V casedellském podhradí se usadili kočovní komedianti, právě včas na začátek každoročních Zimních trhů. Adalgarda došla k závěru, že má štěstí - Tasartir a Kornel právě navštěvovali svou sestru a ona tak měla klid a prostor k tomu, aby svůj volný čas strávila jinak než hlídáním svých dvou přátel. To v této situaci znamenalo návštěvu trhů. 

Zimní trhy byly oblíbenou akcí v Ararii i dalších částech Pětizemí. Bylo možné zde sehnat všechno, co nebylo k sehnání během normálních, celoročních trhů - drahé kožešiny, exotické ovoce i zvláštní šperky. A samozřejmě horké alkoholické nápoje. Zejména ty si Adalgarda hodlala užít bez toho, aby pak musela pomáhat Tasartirovi na nohy nebo hledat Kornela, který se někde zapomněl. To bylo také to první, co začala hledat. 

Jak Adalgarda procházela mezi pestrobarevnými stánky a prodírala se davy lidí, uvědomila si, že místní Zimní trhy jsou výrazně větší než ty, na které byla zvyklé z domova. Možná to bylo proto, že tohle bylo hlavní město. Nebo měli místní opravdu rádi trhy. To by dávalo smysl, protože se zdálo, že místní Zimní trhy pohltily celé město. 

Zahnula už asi do třetí uličky plné stánků a začínala mít pocit, že chodí v kruhu. Stánků s horkými nápoji už několik minula, většinou ale byly obklopené příliš velkým shlukem lidí nebo ji ničím nezaujaly. Zato narazila na člověka, který hlasitě tvrdil, že je bylinkář a dokáže vyléčit všechny neduhy pomocí zázračné masti. Adalgarda nebyla právě odborník na léčení, ale byla si jistá, že kdyby existovala zázračná mast schopná vyléčit úplně všechno, řád Železného květu by dost možná přišel o důvod své existence.

Další ulička, další stánek s horkou medovinou a svařeným vínem. Kramář míchal víno ve velkém hrnci, který byl na první pohled celý zacákaný a ulepený.

“Možná byl přece jenom nejlepší ten stánek těsně pod hradem,” povzdechla si Adalgarda polohlasně. 

“Moje řeč,” poznamenal ženský hlas vedle ní. Adalgarda zalapala po dechu a otočila se. 

“Bohové! Floro, jsi to ty?”

“Už tu stojím pěkných pár minut,” usmála se Flora. “Čekala jsem, kdy si mě všimneš, ale ty máš oči jenom pro to víno.”

“Možná zvládnu věnovat pozornost ještě něčemu dalšímu,” mrkla na ni Adalgarda. 

“Máš štěstí, že svůj věštěcký stánek otevírám až zítra,” prohlásila huldra. “Dnes s tebou ráda vyzkouším všechno svařené víno, které bude stát za to.”

***

O dvě hodiny později, již ve velmi povznesené náladě, dorazily zpátky do podhradí, kde se právě několik bardů chystalo na večerní vystoupení. Pár lidí k tomu účelu na plácku před hradbami postavilo malé dřevěné pódium a další rozvěšovali po okolních stromech a stáncích lucerny a barevné lampiony. Kolem se pomalu shromažďovaly mladé i starší páry, aby si mohly zatančit, jakmile zazní hudba. 

“Ono se bude tancovat!” vydechla nadšeně Flora a prudce se obrátila k Adalgardě. Oči jí zářily a kombinace studeného vzduchu a alkoholu způsobila, že její tváře byly jasně červené. “Zatancuješ si se mnou, urozená paní?”

V tom okamžiku si Adalgarda byla jistá, že musí být ještě červenější než Flořiny tváře.

“Já- totiž nevím… Chceš opravdu tancovat zrovna se mnou?”

“Proč ne? Jednou jsi mi říkala, že tancuješ ráda!”

“Myslím, že jsem se učila jiné tance, než se tančí při příležitostech, jako je tahle,” přiznala Adalgarda rozpačitě. 

“Myslíš si, že mi to vadí?” zasmála se Flora. “Pokud si nejsi jistá, nech mě vést, já se o všechno postarám!”

“A neutancuješ mě?”

Flora se naklonila tak blízko, až se nosem skoro dotýkala Adalgardiny tváře. 

“Tebe?” zašeptala. “Nikdy,” a lehce ji políbila na tvář.