Největší pelech

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Wordvember máme úspěšně za sebou, ale je tu zase středa a tu nemůžeme vynechat. Z důvodu wordvemberovského vyčerpání tu mám zatím jednu povídku z loňského Wordvemberu, příště už snad můžeme doufat v něco nového. Příjemné čtení!

Vaše Lordie

Byl to asi ten nejhorší den za dlouhou dobu. Začalo to už ráno, když je probudil déšť a zjištění, že jejich zásobu jídla v noci vyraboval párek hladových jezevců. Navíc se ukázalo, že večer zapomněli pořádně upevnit plachtu na Flořině voze, takže dovnitř napršelo a všechny náhradní přikrývky a oblečení byly stejně promočené jako to, v čem spali. Když se znovu vypravili na cestu, bylo už po dešti, ale cesta v promočených šatech a voze nebyla ničím příjemným.

Po pár hodinách jízdy lesem je přepadla skupinka banditů. Zdálo se, že byli poněkud zoufalí, protože po krátké potyčce se ukázalo, že jediné, o co jim šlo, bylo jídlo. I tak bitka skončila párem krvavých šrámů a Kornela bylo nutné křísit. Navíc banditům, aby se jich zbavili, dali zbytky jídla, o které jezevci pravděpodobně neměli zájem. Než dorazili do města, Tasartir už nebyl jediný, kdo si hlasitě stěžoval na prázdný žaludek, a nálada byla pod bodem mrazu. 

Jak se zdálo, hostinec, který objevili na okraji města, mohl jejich mizerný den v mnohém vylepšit - byl tu příslib tepla, střechy nad hlavou a dostatku jídla pro všechny včetně Tasartira. Nebyl to ten nejluxusnější hostinec, ve kterém kdy přenocovali, byl tu jen jeden volný pokoj, ve kterém se museli všichni čtyři tísnit, ale pořád to bylo o hodně lepší než spát v dešti pod širým nebem. Po teplé večeři, která byla zatím asi jediným světlým okamžikem dne, Tasartir oznámil, že si půjde lehnout.

“To rozhodně zní jako dobrý nápad,” souhlasila Adalgarda a Kornel s Florou okamžitě souhlasili. 

“Dneska už jsme měli dost,” poznamenal Kornel a zívl. Všichni čtyři líným krokem zamířili ke schodům do horního patra hostince a nejspíš by tím celý ten mizerný den skončili, kdyby se jeden zarostlý, rozježený chlapík u stolu blízko schodů najednou nenatáhl a nepodtrhl Tasartirovi hůl. Bylinkář překvapeně vykřikl a musel se zachytit nejbližší židle, aby úplně neztratil rovnováhu. 

“Kde jsi to vzal, mrzáku?” křikl podnapile muž a dvěma prsty dloubl Tasartira do hrudníku. Bylo očividné, že se snažil ukázat na symbol řádu Železného květu, který měl Tasartir na krku. 

“Je můj,” odsekl Tasartir a chtěl se sehnout aby hůl zvedl, ale Kornel byl rychlejší. “Jsem člen řádu a tohle je můj doprovod.”

“To určitě!” zachechal se opilec. “Každej ví, že bylinkáři léčej lidi. Proč nevyléčili tebe?”

“Ze stejného důvodu, proč nevyléčili tvůj obličej,” přerušila debatu Flora. “Vrozená vada.” Sladce se usmála a než si muž stihl uvědomit, co mu to vlastně řekla, už ostatní strkala před sebou po schodech do patra.

Jakmile se za nimi zabouchly dveře do pokoje, ozvalo se sborové povzdechnutí. 

“Slibte mi, že tak týden nebudeme nic dělat a s nikým mluvit,” zaúpěla Adalgara. 

“Zítra se přesuneme do nějaké lepší čtvrti,” slíbila Flora. “Nakoupíme, co bude potřeba, na týden nebo dva se zavřeme do pokojů, budeme odpočívat a nebudeme se s ničím rozčilovat.” Mrkla na oba bratry. Vypadali vyčerpaně. “S tím bychom možná mohli začít už teď,” dodala. 

“Co tím myslíš?” zabručel Tasartir, který se mezitím stihl napůl sesunout na postel. 

“Svoje rodiče jsem nikdy nepoznala a lidé, u kterých mě nechali, mě dali do sirotčince, jakmile si uvědomili, co je zač,” usmála se Flora smutně. “Nebyla jsem jediná, bylo tam spousta dětí, jako jsem byla já. Měli jsme štěstí, že jsme neskončili na ulici… I v sirotčinci jsme museli držet pospolu… A často, když nám bylo smutno, jsme vzali všechny svoje přikrývky a polštáře a udělali jsme si co největší pelech. Všichni jsme v něm pak spali jako kupa medvíďat,” skončila s nostalgickým vzdychnutím. “Možná by nám právě teď něco podobného pomohlo?”

Trvalo jen pár minut než všechny přikrývky i polštáře v místnosti, společně s pár dekami, které od rána stačily doschnout, skončily na podlaze. Všechny svršky, které bylo v rámci slušnosti možné svléknout, dosychaly rozvěšené všude po pokoji. A všichni obyvatelé pokoje, stulení v tom největším pelechu, který byli schopni postavit, už jen spokojeně oddychovali.