Odměna

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Původně jsem myslela, že se mi podaří zase něco napsat, ale tak nějak se to sešlo a došla jsem k závěru, že si potřebuju dát tenhle týden pauzu. Zato tu ale máte crossover! Konečně jsme se dostali k těm povídkám z loňského Wordvemberu, které obsahují mimo jiné postavy z povídek Kalamity Iharo, tak nezapomeňte zaskočit na její blog a pořádně se s nimi seznámit!

Vaše Lordie

“Chybí mi Flora,” povzdechla si Adalgarda nešťastně. Dlouhé rudé vlasy měla rozpuštěné, hlavu v dlaních a pohled upírala někam nad Tasartirovo rameno. Před sebou měla dva pohárky, jeden prázdný, druhý byl ještě do poloviny plný vína, které si přivlastnila, když se Kornel dlouho nevracel, aby se o něj přihlásil. 

“Mhm,” zabručel Tasartir. “Je to proto, že z nás všech má nejvíc rozumu, urozená paní?” 

“To taky,” přikývla. “A hlavně je hezčí než vy dva.”

“Oh,” vypadlo z Tasartira. “Za jiných okolností bych řekl, žes mě ranila, ale v tomhle máš pravdu.” Zamával na sklepnici. Když loudavým krokem přišla k jejich stolu, usmál se na ni. “Dal bych si něco k pití.”

“A co tady asi celou tu poslední hodinu děláš? Polykáš vzduch?” odsekla podrážděně. “Posledně ti trvalo půl roku než jsi zaplatil dluh.”

Posunul prázdný korbel od piva směrem k ní.

“Nerad bych, aby mi vyschlo v krku,” řekl a přisunul ještě pár mincí. “Tentokrát na útratu mám.” Sklepnice s otráveným vzdechnutím shrábla mince, vzala korbel a odkráčela. “Milá holka,” prohlásil Tasartir. “Samý úsměv.”

Dveře do ulice se prudce otevřely a do hostince vpadl Kornel. V ruce držel kus pergamenu a okamžitě si to namířil ke stolu, kde čekali Tasartir s Adalgardou.

“Dámo a Tasartire,” oslovil je, “právě jsem našel řešení na několik problémů - jak to, že nám docházejí peníze, tak i to, že se při čekání na to, až se Flora vrátí ze svého věšteckého výletu, tak strašně nudíme!” S hlasitou ranou plácl papír na stůl mezi ně. Pak se teprve posadil.

“Sedlákům v okolí města se ztrácí dobytek a rychtář vypsal odměnu pro toho, komu se povede to zarazit,” oznámil. 

“Vittra,” mávl rukou Tasartir. “To je jednoduché. Půjčili si pár krav a do týdne je zase vrátí.”

“Tohle trvá už víc jak týden a ty krávy mizí ve velkém. Některým z těch sedláků už teď hrozí, že půjdou o žebrácké holi, pokud se jim zvířata nevrátí.”

“Ach tak.”

“Takže… pokud to jsou opravdu vittra, hravě si s nimi poradíš. Pokud to jsou lidi… Myslím, že mezi mnou a tady urozenou paní bychom jim mohli aspoň trochu zkomplikovat život. A váček zlaťáků navíc se nám bude rozhodně hodit.” Najednou se zarazil, naklonil hlavu a zaposlouchal se. “Možná se mi to jenom zdá, ale přísahal bych, že ti lidi u vedlejšího stolu se baví o úplně tom samém.”

Tasartir se málem zadusil pivem, které mu sklepnice právě podala. 

“Vážně?” dostal ze sebe, jakmile byl schopen mluvit. Než Kornel nebo Adalgarda stihli odpovědět, zaklonil se na židli směrem k sousednímu stolu. 

“Nedělej hlouposti,” sykl Kornel. 

“To je přesně to, co by řekla Flora,” povzdechla si Adalgarda a dopila zbytek Kornelova vína. Tasartir se znovu zhoupl. 

“Jenom zjistím, o čem je řeč,” prohlásil až příliš hlasitě a ztratil rovnováhu. Kornel okamžitě vyskočil a stačil ho chytit, než se úplně převrátí. Adalgarda, maličko podnapilá, byla o něco pomalejší, ale stihla zachytit korbel, který Kornel málem převrhl. Co ale ani jeden z nich zachytit nestačil, byla Tasartirova hůl, která se původně opírala o jeho židli a teď pokračovala ve své dráze, dokud neuhodila do zad člověka, který seděl přímo za ním. 

Zasažený na okamžik strnul. Už to skoro vypadalo, jako že se nic nestalo, když se najednou prudce otočil a poslal tak hůl na další cestu, tentokrát k zemi.

“Heeej!” houkl. “Co máš za problém?!” Zdvihl hůl ze země a postavil se. Podle toho, jak se u toho zakymácel, měl už i on dost upito. “To u vás normálně mlátíte lidi klackama do zad?!”

Tasartir, který si očividně tak úplně neuvědomoval, co se stalo, se také obrátil, i když o dost pomaleji.

“To bylo na mě?” zamumlal a vzhlédl. Naskytl se mu pohled na mladého muže v šedém mnišském oděvu. Hnědé vlasy, po stranách vyholené, měl spletené do copu. Byl dost atraktivní. A taky dost naštvaný.

“Je tohle tvoje?” zamával Tasartirovi před očima holí. Bylinkář po ní sáhl a kdyby ho jeho bratr nezachytil, znovu by ztratil rovnováhu. Adalgarda se uchichtla a přejela pohledem po osazenstvu sousedního stolu. Kromě mnicha u něj seděl ještě někdo v kapuci a dvě dívky. Hezké dívky, dodala Adalgarda v duchu. Drobnější z nich, děvče v prostých šatech s hnědými vlasy ve dvou silných copech, mělo hlavu v dlaních a zdálo se, že se za svého společníka stydí. A ta druhá…

Tentokrát se málem udusila Adalgarda. Druhá z mnichových společnic působila na první pohled jako její typ. Nebo jeden z jejích typů. Rozhodně vyšší než ona sama, podle oděvu a vzezření členka nějakého rytířského řádu, který Adalgarda ve svém lehce podnapilém stavu nebyla schopna určit. Světlé vlasy, oči, o kterých by Adalgarda určitě napsala nějakou báseň, kdyby něco takového uměla. Dozajista měla pod stolem meč. Mladá kněžna měla najednou pocit, jak by z ní něco vysálo veškerou energii a schopnost uvažovat. Dokázala jen zírat.

“Dej to sem!” vyjekl mezitím Tasartir a hmátl po holi. “Víš- víš ty vůbec jakou má cenu?”

“Zjevně ne moc velkou, když se s ní po mně oháníš, jako bych byl kdovíkdo,” odsekl mnich. Zdálo se, že copatá dívka každou chvíli trapností situace zmizí pod stolem.

“Tos’ nikdy nic neupustil?”

“Tebe bych moh’ upustit! Jak by se ti to líbilo, co? Zvednu tě, pěkně si tě nadhodím a upustím tě někomu na záda, co?”

Tasartir vytrhl hůl mnichovi z rukou a namířil ji na něj jako zbraň.

“Ty bys mě chtěl zvedat? Nechtěj mě rozesmát!”

Teď už měl hlavu v rukách i Kornel. 

“Takže ty si myslíš, že bych si s tebou neporadil?” rozparádil se mnich. “Podceňuješ mnicha z chrámu řádu medvěda?!”

“Spíš z řádu krávy, jenom meleš hubou,” odfrkl si Tasartir. Kornel vrhl zoufalý pohled na mnichovy společníky a ústy tiše naznačil slova ‘omlouvám se’.

“Já ti ukážu!” vykřikl mnich a popadl Tasartira za tuniku pod krkem. V tom okamžiku se pohnula bojovnice u jeho stolu. Najednou stála, držela mnicha za cop a táhla ho zpátky na jeho místo. 

“Tohle by stačilo,” prohlásila pevně a donutila ho se posadit. “Od teď máš zakázáno vypít víc než dvě piva za večer.” Povzdechla si. “Ještěže jsem si nevzala muže, o dítě jako jsi ty bych se starat nevydržela. Teď se omluv.”

“On si začal!” vyjekl mnich. 

“Začala si zemská přitažlivost,” opravila ho. “S tou se budeš těžko prát. Teď se omluv. Řekni ‘omlouvám se, jsem opilý’, Anisi.”

“Omlouvám se, jsem opilý, Anisi,” zabručel mnich s hlavou pořád ještě zvrácenou dozadu, jak ho stále držela za vlasy. Zlehka ho kopla do židle. “Jsem Anis,” opravil se.

Tasartir překvapeně zamrkal. Tenhle vývoj událostí z nějakého důvodu nečekal, ale rozhodně bylo příjemnější se s hezkým cizincem seznamovat než prát. Vzpamatoval se až když i on ucítil kopnutí pod stolem.

“Uh, taky tak!” vyrazil ze sebe. “Tasartir ze Soldiny,” představil se. “Tohle je můj bratr,” dodal a ukázal za sebe. 

“Dobrý večer,” usmála se rozpačitě bojovnice a konečně mnicha Anise pustila. “Omlouvám se za chování našeho přítele.” Zlehka se uklonila. “Rasha Pamela z Winterfordu, řád Smaragdové wyverny,” představila se. “Tohle jsou mí přátelé - Kavalír-” ten v kapuci maličko zvedl hlavu a kývl. Tasartir si byl jistý, že kdyby byl střízlivý, přišel by na to, co mu na něm bylo podezřelého. “A Kira, dcera lesa.”

“Prosím, jenom Kira,” zamumlala copatá dívka. “To druhé jsem si nevybrala…”

U té si už jistý byl.

“Vím, jaké to je,” poznamenal.

“My to víme,” opravil ho Kornel. 

“Já ne,” ozvala se Adalgarda. “Jen je doprovázím - kněžna Adalgarda Naedi.”

“Je mi ctí,” usmála se Rasha. “Ještě jednou se omlouvám za našeho opilého mnicha.”

“Jo, taky se omlouvám,” přidal se Anis. “Trochu jsem oslavoval.”

“Promiň,” usmál se Tasartir rozpačitě a pozvedl svou hůl. Chvíli uvažoval, jestli by na něj měl zkusit mrknout, ale než se rozmyslel, promluvila znovu Adalgarda.

“Mohla bych se zeptat, co slavíte?”

“Měli jšme nějaké potíše s peněsi,” promluvil Kavalír tiše zpod své kapuce. “A teď se nám potašilo najít plási.”

“Taky jsme rádi, že jsme konečně narazili na něco, co nesouvisí s… však víte. Dobrými sousedy,” dodala Kira.

Kornel pozvedl papír, který přinesl zvenčí.

“Odměna za dopadení zlodějů dobytka?”

“A sakra,” zamumlal Anis. “To zní jako byste nám to chtěli vyfouknout.”

“Možná bychom mohli spíš spolupracovat,” navrhl Kornel. “Byli jsme čtyři, ale kamarádka musela na nějakou dobu odjet. Nějaká pomoc navíc se vždycky hodí. A odměnu bychom si mohli rozdělit rovným dílem.”

“Zkusit bychom to mohli,” souhlasila zamyšleně Rasha.

“Taky bychom si mohli připít na spolupráci,” navrhl Tasartir a pozvedl své pivo. 

“To ani náhodou!” okřiklo ho hned několik hlasů najednou.