Flétna bez hlasu

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Původně jsem myslela, že dneska bude nová povídka, ale po včerejším pečení, které se protáhlo až do nočních hodin, jsem neměla dostatek energie k jakémukoliv dalšímu tvoření, nová povídka tedy bude příští týden. Dneska se můžete těšit aspoň na pokračování wordvemberovské povídky z minulého týdne!

Vaše Lordie

    “Tohle mi tedy rozhodně nechybělo,” zabručel Tasartir a zavrtěl se. Sláma pod ním hlasitě zašustila. Ze stínů kolem se ozvalo sborové “Ššššš!” Následovalo rozpačité ticho, přerušované jen šustěním slámy a občasným zabučením krávy.

    “Nevypadáš jako typ, co by přespával ve stodolách,” ozval se po chvíli Anis.

    “Výjimečně. Nespím ve stodolách pokud vyloženě nemusím.”

    “Není to tak hrozné,” přidala se Kira. “Je tu docela teplo a sucho…”

    “Pořád lepší než vězení, co Tasse?” dloubl Kornel bratra loktem do boku. “Ale měli bychom být potichu. Možná vám to nedošlo, ale nechceme na sebe strhávat pozornost.” 

    Následovalo další ticho, během kterého slámou šustila hlavně Adalgarda, jak se snažila posunout ještě o něco blíž k místu, kde seděla Rasha. Venku pomalu mizely zbytky slunečního svitu a večer přecházel v noc. Většina krav už spala a venku cvrčeli cvrčci jako o závod. Vzadu ve stodole začal někdo ze skupinky tiše chrápat. Postupně začali poklimbávat skoro všichni. A pak najednou…

    “Šlyšíte to?”

    Kavalírův hlas se ozval těsně za Tasartirem tak náhle, že bylinkář polekaně nadskočil a rychle se odtáhl od Anise, kterému se v polospánku opřel o rameno. Než se pořádně vzpamatoval, Kavalír už byl o kus dál a tiše budil ostatní. 

    “Pošlouchejte!” poručil jim, jakmile byli všichni dostatečně bdělí.

    Venku bylo naprosté ticho. Cvrčci, jejichž píseň je večer ukolébala, úplně zmlkli, nikde se nepohnul ani lísteček. Jako by celý svět na okamžik zmlkl. 

    “To je hudba?” hlesla Kira.

    “Já nic neslyším,” přiznala Adalgarda. “Jenom to šílené ticho.”

    “Ne, něco tu je,” namítl Tasartir a Kornel přikývl.

    “Jako kdyby…” na okamžik se zamyslel, “kdyby to ticho samotné bylo hudba.”

    Kira s vykulenýma očima přikývla. 

“Přesně tak! Vy to vážně neslyšíte?” dodala s pohledem na své přátele. Než stačil někdo z nich odpovědět, ozval se klapot kroků. Několik krav bylo vzhůru a na nohách. Sledovali, jak pomalu kráčí směrem k otevřeným vratům stodoly. 

“Ještě pšed chvílí pyly uvásané!” poznamenal Kavalír rozrušeně. “Kontloloval jšem je!”

“Vittra,” zamumlal Kornel. “Je mi líto, Kiro, ale obávám se, že Malému národu se dnes v noci nevyhneme.” 

“Měli bychom zjistit, kam jdou,” řekla Rasha a ukázala směrem ke kravám, které se loudaly ven ze stodoly.

    Venku byla příjemně teplá letní noc a krajina kolem statku byla ozářená Měsícem v úplňku. Měli štěstí, kdyby byla o něco větší tma, těžko by krávy mohli sledovat celou cestu. Neslyšitelná píseň vyvedla krávy i jejich dobrovolné ochránce ze statku na cestu a odtud na okraj lesa. Zvířata šla pomalu, hlavy natažené ve směru, kam je ticho vábilo. Kus za nimi skupina lidí, z nichž někteří tiše klopýtali a nadávali. Hudba, kterou zjevně slyšeli jen Tasartir, Kornel a Kira (Kavalír neprozradil, jestli je vzbudil proto, že slyšel hudbu nebo podezřelé ticho), je i se stádem vedla dál do lesa. Zatímco klopýtali přes pařezy a kořeny, snažil se Tasartir, kterého úplně vzadu podpíral Kornel, aby mu pomohl se pohybovat rychleji, vysvětlit těm, kdo to nevěděli, kdo jsou vlastně vittra.

    “Takže obvykle žijí v kopcích a vypůjčená zvířata obvykle vrací?” ujišťovala se Rasha, že všemu rozumí.

    “Proto je tohle tak divné,” vykládal Tasartir tak tiše, jak to jen dokázal, zatímco visel bratrovi na paži a snažil se znovu neupadnout. “Není důvod, proč by lákali dobytek do lesa. Jediné, co mě napadá, je-”

    Než stihl domluvit, vrazili oba do zad Adalgardě, která šla kousek před nimi. Všichni se postupně zastavili mezi stromy na okraji prostoru, do kterého krávy právě vstoupily. Zdálo se, že tu někdo vykácel pořádný kus lesa - ve světle Měsíce byla vidět dřevěná ohrada a nějaké stavení na opačném konci plochy. 

    “Někdo tam je,” sykla Kira a v mžiku držela v rukou luk s připraveným šípem. Měla pravdu - na úrovni ohrady bylo vidět několik tmavých siluet. 

    “Zkusím zjistit, co se děje,” prohlásil Tasartir a vyvlékl se z Kornelova sevření. Přehodil si přes hlavu kapuci a ještě víc se nahrbil. “S dovolením,” Prošel mezi ostatními a pomalým krokem, při kterém snad ještě víc zdůrazňoval svoje kulhání, zamířil k ohradě.

    “Co blázní?” zamračil se Anis. 

    “Dělá zmateného poutníka,” řekla Adalgarda. “Většina lidí si tuláků moc nevšímá a nebo je považuje za neškodné. Navíc tím strhne pozornost na sebe a nás si ještě chvíli nevšimnou,” dodala a i ona si připravila luk a šíp. Všichni ostatní, kdo měli nějaké zbraně, následovali jejího příkladu. 

    “Měli bychom se trochu rozprostřít,” navrhla Rasha. “Pokud bude třeba zaútočit, bude to z více směrů najednou.”

    Tasartir se zatím belhal ke skupince postav u ohrady. Jak se zdálo, byli čtyři - dva stáli u vrat ohrady, třetí se pohyboval uvnitř ohrady a ten čtvrtý stál mezi vraty skoro bez hnutí, s rukama zvednutýma k hlavě. Po pár dalších krocích si Tasartir uvědomil, co dělá. Drží nějaký hudební nástroj. V tom okamžiku se ti dva u vrat hnuli a bylinkář by přísahal, že přinejmenším v rukou jednoho z nich se zaleskla čepel.

    “Co tu chceš?” prořízl ticho akcentovaný hlas. 

    “Ráčej vodpustit, pánové,” promluvil Tasartir o něco chraplavějším hlasem než u něj bylo obvyklé. “Ale bloudim tady po lese už celý hodiny a zaslechnul sem tu vaši muziku.”

    Muž mezi vraty přestal hrát a najednou se do lesa vrátily noční zvuky. Vítr ve větvích zase začal šumět, cvrčci se předháněli ve svém hlučení a kdesi v dálce houkala sova.

    “Zbavte se ho!” houkl. Tasartir se usmál.

    “To je krásnej štěbenec, pane. Kdepak se taková hračka veme?” Jeden z chlapů u vrat ho chytil za paži. Nevšímal si ho a udělal ještě jeden krok. “Moh bych si taky zahrát?” 

    Flétnista zvedl ruku s nástrojem. 

    “Ani se jí nedotkneš! Tohle je vzácný nástroj!”

    Vzápětí jako by za ním zavanul lehký vánek.

    “Tak to bys ji radši měl pevně držet!” zachechtal se Tasartir. Flétnista spustil ruku dolů. Vzápětí vykřikl. Byla prázdná.

    “Ajajaj,” ozval se mu u ucha tichý hlas. “Mošná šiš měl tu flétnu líp dlšet, kdyš byla tak vsásná…”