Kdo chtěl víc, nemá nic

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Ne, tentokrát jsem nezapomněla. Je středa a i když je Wordvember (mrkněte na můj facebook, najdete tam povídky k výzvě Wordvember), mám tu pro vás povídku. Není napsaná dnes, protože tu, kterou jsem dnes psala, bych ráda zveřejnila v kontextu, proto tu máte aspoň povídku, kterou jsem napsala na 26. den loňského Wordvemberu (skoro přesně jsem se trefila!). Tak příjemné čtení!

Vaše Lordie

Tasartir bez hnutí zíral před před sebe. Vypadal rozrušeně, vlasy měl rozcuchané a na čele se mu perlily kapky potu.

“T-to není možné. Jak jsi-”

“Vyhrál jsem, bylinkáři!” zachechal se mohutný chlap v kožené zbroji, který seděl naproti němu, a luskl mu prsty před očima. “Myslel sis kdovíjak nejseš chytrej, co? Ale já vyhrál! Tak, zaplať!”

Tasartir si hlasitě povzdechl, sáhl k opasku a uvolnil váček, který na něm měl zavěšený. S výrazem, který by mohl vraždit, upřeným na desku stolu, hodil váček svému protihráči. Ten ho se širokým úsměvem otevřel a začal počítat mince.

“Máš štěstí,” prohlásil nakonec. “Kdybys dal míň, přerazil bych ti nohu.”

“Moc by se nezměnilo,” zabručel bylinkář a zamračil se na stůl. 

“Tak co, dáme si ještě jednu hru?”

Tasartir pomalu vstal a opřel se o svou hůl. 

“Skončil jsem. O peníze jsi mě obral, o důstojnost jsem přišel už dávno a hůl ani boty nesázím. Hezký večer.” Pomalu odkulhal ke stolu, u kterého seděli jeho přátelé. Kornel dal rychle nohy dolů z volné židle vedle sebe, když ho viděl. 

“Jak se zadařilo?” vyzvídala Adalgarda. “Byla to snadná výhra? Budeme dneska večeřet jako králové?”

“Dlouho jsem karty nehrál,” prohlásil Tasartir omluvně.

“To znamená, že prohrál,” poznamenal jeho bratr. Tasartir zvedl oči v sloup.

“Ano, prohrál jsem.”

“Měl jsi navrhnout kostky. Kostky ti jdou.”

“To já přece vím!” zaúpěl a posadil se vedle Kornela. Vypadal zkroušeně. 

“Vypadá to, že ten chlap se chystá obehrát někoho dalšího,” ozvala se Flora, která měla nejlepší výhled do prostoru. Tentokrát si hlasitě povzdechl Kornel.

“Tak já jdu,” řekl. 

“Kam-” začala Adalgarda, ale Kornel ji přerušil.

“Je čas, abych svoje štěstí zkusil já. Ty peníze potřebujeme a mezi mnou a Tassem jsem já ten, komu doopravdy jdou karty.” Věnoval dívkám křivý úsměv a vstal. “Přejte mi štěstí!”

“Má nějakou šanci?” zeptala se Flora, jakmile byl z doslechu.

“Nejspíš docela dobrou,” potvrdil Tasartir. “Karty mu vždycky šly. Jenže tenhle chlap podvádí,” dodal starostlivě. 

“To ty v kostkách taky, ne?” rýpla si Adalgarda. 

“Ale mám styl a vím, kdy přestat.”

“To je vidět,” uchichtla se Flora. Vzápětí k němu na usmířenou přisunula misku s kusy uzeného masa, které Kornel objednal během jeho hry. 

“Mohla bych něco udělat s tvými vlasy?” zeptala se. “Vypadáš hrozně.”

“Dlouho jsem je neměl takhle krátké,” přiznal zkroušeně. “Vůbec nevím, co s nimi.”

“Od toho jsem tu já,” prohlásila povzbudivě a přisunula si židli vedle něj. “Otoč se ke mně zády,” přikázala a jakmile poslechl, začala se hbitými prsty probírat jeho vlasy. Adalgarda seděla naproti nim s hlavou v dlaních, pozorovala Flořinu činnost a tvářila se, jako kdyby jí drobná věštkyně snášela hvězdy z nebe. Chvíli seděli v úplné tichosti. Tasartir dojídal zbytky večeře s dravostí tvora, který nejedl aspoň týden, Flora mu lehce rozmotávala zacuchané vlasy a Adalgarda se dívala. Nakonec mlčení přerušila Flora, když požádala o kus provázku. Adalgarada pohotově povolila šněrování na své tunice, z každého konce šňůrky kousek odřízla a podala je Floře. Poté si šněrování opět upravila, tentokrát o něco níž než předtím. Flora jí vyslala vděčný úsměv a začala Tasartirovi na hlavě vytvářet účes podobný tomu, který nosil obvykle. Nebylo to úplně nejdokonalejší, neměla dostatek materiálu, se kterým mohla pracovat, ale rozhodně to vypadlo o dost lépe než chvíli předtím. Zatímco dokončovala své dílo a nenápadně, aby si ničeho nevšiml, mu zezadu do vlasů zasunula květinu, kterou měla do té chvíle za uchem, vrátil se ke stolu Kornel a hodil na stůl dva měšce plné peněz. 

“Měl radši skončit, dokud se mu dařilo,” prohlásil. “Místo toho zkoušel obehrát ještě někoho dalšího. Kdo chtěl víc, nemá nic. Mimochodem, hezký účes, bratře.”

“Nepodváděl náhodou?” zeptala se Adalgarda, kterou jeho příchod trochu probral.

“To ano,” zazubil se Kornel a tichým hlasem dodal: “Ale já podváděl víc!”