Vraní dar

 Zdravím smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Předně se vám všem moc omlouvám, že se tu včera nic neobjevilo. Trochu jsem se nechala rozptýlit Wordvemberem (který, jen tak mimochodem, najdete tady) a povídku jsem zveřejnila jenom tam. A protože tu včerejší povídku můžu bez obav zveřejnit, tady ji máte!

Vaše Lordie

P.S.: Kdo pozná, o koho v té včerejší povídce jde?

Tasartira vzbudil pravidelný zvuk. Nejdřív se mu vetřel do snu, tichý a vtíravý, když se pak probral, zvuk tu byl dál - tiché “ťuk-ťuk, ťuk-ťuk”. Chvíli jen klidně ležel a snažil se zjistit, odkud to přichází. Muselo být tak hodinu po půlnoci, takže dveře se nezdály příliš pravděpodobné. Kdyby se něco dělo a hostinský je potřeboval vzbudit, na dveře by pořádně zabušil. Další, co ho napadlo bylo, že někdo klepe prsty na dřevem obloženou stěnu. Žeby Kornel? Když si ale jeho oči přivykly na tmu v pokoji, zjistil, že Kornel spí na boku s jednou rukou pod hlavou a druhou přitisknutou na hrudi. A on sám si byl jistý, že on sám na nic neklepe. Jediná možnost, která zbývala, bylo okno. 

Beze spěchu se vyhrabal z postele a nahmatal hůl, která byla opřená hned vedle. S botami se teď v noci nenamáhal, byl tedy na holi mnohem víc závislý. S její pomocí se došoural k oknu a zamžoural ven. Na venkovní římse seděla šedá vrána a pozorovala ho. Její oči se v měsíčním světle leskly a vypadaly skoro jako červené. 

“To jsi ty?” zabručel Tasartir. “Zajímalo by mě, jak jsi mě našel. No, pojď dál, ale buď potichu, můj bratr spí.”

Nebylo to naposledy, co se noční návštěvník na jeho okně objevil. Zjevoval se pravidelně, asi jednou za týden, někdy za dva, někdy už těsně po západu slunce. Netrvalo dlouho a ukázalo se, že Kornel zaregistroval jeho přítomnost. 

“Máš tu kamaráda,” oznámil Tasartirovi, když si právě vymotával z vlasů šňůrku, která mu držela pohromadě účes.

“Hm?”

“Ta vrána, co se ti pořád objevuje na okně. Jak si s ní po nocích povídáš.”

“Jak jsi na to přišel?”

“Párkrát jsem se v noci vzbudil a všiml jsem si, že si povídáš s otevřeným oknem. Pak dovnitř vletěla vrána a potom jsem usnul. A občas, když jdeme spát pozdě, už čeká na okně, až si jí všimneš. Teď už tam sedí aspoň deset minut, ale asi tě budu muset varovat, myslím, že na požádání usnout nedokážu.”

“Nechápu, co tím myslíš,” odpověděl Tasartir, odložil vymotanou šňůrku a začal si rozčesávat vlasy.

“Jenom to, že pokud si chceš s panem knížetem vránou v klidu a soukromí popovídat, budu muset jít někam pryč, protože ho většinou pouštíš dovnitř, když spím, a já si nemyslím, že v nejbližší době usnu.”

“Bohové… co si myslíš, že tu dělám?”

“Nad tím se mi nechtělo moc uvažovat, ale většinou potom ráno déle spíš. A občas jsi po ránu trochu pobledlejší. Vlastně myslím, že když si proberu, s kým vším jsme se za posledních pár měsíců setkali, mám aspoň přibližnou představu. Doufám, že z těch nočních návštěv taky něco máš.”

Vrána za oknem důrazně zaklepala zobákem na sklo a oba bratři se ohlédli. Pták je chvilku sledoval s nakloněnou hlavou, pak zatřepal křídly a zmizel ve tmě. Na okně po něm vysoký tmavý předmět. Kornel přiskočil, okno otevřel a vzal předmět do rukou. Zasmál se. 

“Vypadá to, že ano,” odpověděl si na svůj vlastní dotaz. “Tedy že z toho opravdu něco máš. Podívej, co ti tady tvůj vraní přítel nechal.” V rukou držel trochu zaprášenou zelenou láhev vína.