Pochybná kronika

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Je středa a #Wordvember, což by normálně znamenalo, že sem hodím novou wordvemberovskou povídku, ale protože navazuje na tu včerejší, rozhodla jsem se využít zde nezveřejněných povídek z loňského Wordvemberu a přihodit sem jednu z nich. Příjemné čtení a nezapomeňte zaskočit na moji facebookovou stránku, ať nepřicházíte o každodenní povídky!

Vaše Lordie

První noc v Lesním hradě strávili Adalgarda, Flora a Kornel v prostorech určených pro hosty. Jak jim Kornel vysvětlil, řád Železného květu byl zvyklý na návštěvy zvenčí natolik, že měli vyhrazené vlastní ubytovací prostory. Tasartir zůstal u paní Crystal poměrně dlouho a když se konečně objevil, jenom s nimi snědl večeři a prohlásil, že bude spát ve svém pokoji. 

“Myslím, že se mu stýskalo,” poznamenal Kornel. “Dlouho se tu nezastavil. Vždycky to pro něj byl druhý domov… Zítra nám už bude určitě věnovat víc pozornosti,” dodal nadějně.

Nemýlil se. Ráno na ně Tasartir čekal před domem pro hosty. Opíral se o hladkou, nezdobenou hůl, vypadal o dost méně potlučeně než v posledních několika dnech a překypoval energií. 

“Včera jsem byl unavený, omlouvám se,” řekl, když ostatní vyšli před strom. “Už jste snídali? Potřebuju si zařídit nějaké věci, ale při tom bych vás tu mohl provést. Aspoň vás dvě, Kornel to tu už zná.”

“Ale rád se přidám,” namítl jeho bratr. “Je tu pár starých přátel, se kterými bych se docela rád viděl.”

Během snídaně se potvrdilo to, čeho si Adalgarda všimla už předchozího dne při večeři. Na řád, který sídlil uprostřed lesa a jehož členové často cestovali sami, byli bylinkáři až překvapivě společenští a hovorní. Než našli volné místo, zaregistrovala Adalgarda jednu debatu týkající se migrace motýlů, jednu o splynutí se stromy a skupinku dospělých členů řádu nezřízeně se smějících vtipu o listech. 

“Nejdřív se potřebujeme stavit v archivu,” oznámil jim Tasartir po snídani, zatímco odhodlaně kulhal ke skupince stromů v části Lesního hradu, kterou ještě nenavštívili. “Potřebuju si něco dohledat, potom vám ukážu, co všechno je tu k vidění.”

Jak se ukázalo, archiv řádu Železného květu se nacházel v prostorách vytvořených ve skupině mohutných stromů, které rostly tak těsně u sebe, že srůstaly dohromady. 

“Dobré ráno, Stjarno!” zahlaholil Tasartir jakmile vystoupali po točitém schodišti a ocitli se v prostoru plném polic tvořených živými větvemi, papíru a pergamenu.. Stjarna, postarší trpaslík se světlou hřívou nezdolných kudrnatých vlasů, na něj zamžoural přes skla svých kulatých brýlí. 

“Kdo to- Jo to seš ty! Dlouho ses neukázal.”

“Doufám, žes i ty nemyslel, že jsem mrtvý. Jestli to uslyším ještě potřetí, začnu mít vážné podezření, že mě doopravdy někdo proklel.”

Stjarna se zasmál a poplácal mladšího bylinkáře po zádech. Vzápětí ho musel chytit za loket, aby mu pomohl znovu získat rovnováhu. 

“Koukám, žes nám přived’ nový studenty, nebo se snad pletu?”

“Jsou tu jenom hosté. Slíbil jsem, že je tu provedu, ale ještě potřebuju něco vyřídit.”

“Copak bys rád, hochu?” 

“Přišel jsem o část vlasů, potřeboval bych si nastudovat něco, co se týká ochrany proti možným kletbám.”

“Nejseš si jistej?” blýskl po něm Stjarna očima. 

“Kletby a jejich rušení a odvracení nejsou můj obor.”

“Však já vim,” pokýval hlavou trpaslík. “Já vim všechno.”

“Takže mi dokážeš poradit. Jsem si jistý, že tu o tom někde něco je.”

“Něco najdu,” slíbil mu Stjarna a slezl ze schůdků u čtecího pultu. Adalgarda nakoukla do otevřené knihy, kterou tam archivář nechal. 

“Co čteš?” vyzvídala.

“Opis Amberkeepský kroniky. Asi před měsícem mi pár studentů doneslo opsanejch dalších pár stránek, tak sem je doplnil, ale to víš, jenom to vopisovat není to samý jako čtení. Když je vo tom řeč, možná by ses měl mrknout. Je tam vo tobě zmínka.”

Všichni se nahrnuli kolem pultu a nakoukli Adalgardě přes rameno. Kněžna přelétla očima text před sebou a pak obrátila pár stran. Ještě chvíli hledala.

“Myslím, že to mám,” řekla nakonec. “‘Čtyři dny po slunovratu tohoto roku naše město navštívil mistr bylinkářský Tasartir ze Soldiny a nabídl, že si poradí s ohnivým býkem, který při úplňku pustošil naše pole.’”

“Mistr?” odfrkl si pobaveně Kornel. “Promiň, ale pochybuju, žes za těch pár let dosáhl hodnosti mistra!”

“Záleží na tom?” bránil se Tasartir dotčeně. “Dřív nebo později to tam dotáhnu a pak to bude pravda. Přece nebudeme kritizovat oficiální městskou kroniku. Pokračuj, urozená paní.”

“‘Bohové ale nechtěli tomu, aby měl mistr bylinkářský ve svém počínání úspěch, a proto musel zakročit Jakob, statečný syn rychtářův…’ Tohle se vážně stalo?”

“Na to si pamatuju,” zamračil se Tasartir. “Bylo to asi dva roky zpátky a jsem si docela jistý, že statečný syn rychtářův se s pár dalšími chlapy krčil za stohem slámy, zatímco já jsem domlouval vitterovi, který žil v blízkém kopci, ať si svoje zvířata na noc zavírá. Hej, Stjarno!”

Trpaslíkova rozježená hlava vykoukla nad řadou knih ve výšce asi dvou metrů nad podlahou.

“Hm?!”

“Nevíš náhodou, kdo teď píše Amberkeepskou kroniku?”

Stjarma se zamyslel. 

“Mám dojem, že maj teďka novýho písaře. Nějakej Jakob… Prej je tam jeho tatík rychtářem!”