Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Je středa, což znamená #Wordvember povídku i tady na blogu! Je úplně nová, právě jsem ji dopsala, tak si ji pořádně užijte!
Vaše Lordie
“Tak tohle nevyšlo,” poznamenala Adalgarda, jakmile se za nimi zabouchla vrata. “Co budeme dělat? Čekat, až Dobří sousedé z mohyly zdevastují celou vesnici?”
Měla to být jenom jednoduchá záležitost. Nedalekou vesnici sužovali obyvatelé místní mohyly - nějaký nižší vílí dvůr. Nelidští tvorové se vkrádali do chalup, motali příze, nechávali zkysnout mléko a trápili dobytek. Potom, co několika místním začaly umírat krávy a starostově dceři nějaká dryáda odlákala ženicha, se obyvatelé vesnice obrátili na řád Železného květu.
“Mělo to vyjít,” zamračil se Tasartir. “Většina lidí má k Malému národu úctu. Včetně šlechticů. Nenapadá mě nikdo, kdo by si něco takového dovolil. A ještě jim nechal na pospas svoje poddané! A my jim to teď budeme muset oznámit.”
Velice brzy vyšlo najevo, že na vině je místní urozený pán. Rozhodl se, že si nechá postavit lovecký altánek zrovna na kopečku, který byl kdysi pohřební mohylou a ve kterém sídlili Dobří sousedé. Ti, jak se brzy ukázalo, se stali mnohem horšími sousedy, jakmile byl jejich domov narušen. Šlechtic ve svém kamenném hradě, jehož stavba zahrnovala mimo jiné také hodně železa, byl v klidu. O poznání hůř na tom byli jeho poddaní ve vsi. Z návštěvy, kterou Tasartir, Adalgarda a Kornel právě podnikli, ale bylo zřejmé, že to urozeného pána vůbec netrápí.
“Možná kdyby se jejich hněv obrátil správným směrem…” uvažoval Kornel nahlas.
“Jak toho ale dosáhnout?” ozvala se Adalgarda. “Připadalo mi, jako by se prostě rozhodli, že za to můžou vesničané, a o opaku je nic nepřesvědčí.”
“A co kdyby byly domy ve vesnici lépe zabezpečené? V hradu by jim stačila skulinka, aby se dostali dovnitř...nemám pravdu?”
Tasartir se zastavil.
“Jakou skulinku máš na mysli?
“Zatímco jste se toho idiota, co si říká urozený pán, snažili přesvědčit o nesprávnosti jeho cest, trochu jsem se tam porozhlédl,” oznámil Kornel a zalovil v kapse. Chvíli něco hledal. Pak se mu obličej zkřivil, jako kdyby nečekaně sáhl na výjimečně pálivou kopřivu. “Mám ho.” Z kapsy vytáhl malý, kovový předmět ve tvaru klínku.
“Hřebík?” Adalgarda nadzvedla obočí. “Kde jsi vzal hřebík?”
“Jak říkám, zatímco jste se dohadovali s hradním pánem, porozhlédl jsem se kolem. Tohle se mi podařilo vytáhnout z jednoho okna.”
“Bohové,” povzdechl si Tasartir. “Ukaž mi ruku.”
Jeho bratr trochu rozpačitě ukázal dlaň. Byla pokrytá zarudlými skvrnami, které připomínaly spáleniny.
“Až budeme ve vesnici, tak se mi připomeň, dám ti na to nějakou hojivou mast. A teď povídej, co přesně jsi měl za nápad?”
“Pokud se nám podaří získat víc hřebíků z hradních oken, můžeme je využít na zabezpečení domů ve vesnici. A když budeme postupovat strategicky, podaří se nám nechat v hradních oknech nechat dostatečně velké skuliny na to, aby si to Jasný lid s hradním pánem vyřídil.”
“To zní dost drasticky,” poznamenala Adalgarda.
“A to, že nechal svoje poddané napospas bytostem, které rozzuřilo jeho jednání, drastické není? Věděl, že ten kopec je posvátný, a místo, aby nesl následky, přenechává je nevinným lidem, kteří měli Malý národ léta v úctě. Možná si zaslouží nést zodpovědnost za své chování, nemyslíš?”
“Asi ano,” připustila Adalgarda. “Jak ale chcete těch hřebíků dostat víc?”
“Můžeme zjistit, jestli má někdo z vesnice příbuzné, kteří slouží na hradě,” navrhl Tasartir. “Myslím, že většina z nich se bude ráda podílet na potrestání pána, který jim způsobil tolik utrpení.”
Žádné komentáře:
Okomentovat