Tenký závoj

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Jak už je u mně tradicí, většinu dne jsem vůbec neměla tušení, co budu dneska psát, nakonec se ale inspirace dorazila. Dokonce je delší než jindy! Snad se do toho psaní konečně zase dostávám, protože příští týden začíná Wordvember, během kterého budu psát každý den, takže pozorně sledujte můj facebook, ať vám neuniknou jak jednotlivá témata, tak povídky. A teď už k té dnešní, přeji hezký večer a příjemné čtení!

Vaše Lordie

CINKYLINKYLINK!

Zvonek nade dveřmi se rozezněl už aspoň podesáté, jak z obchodu vyšel další zákazník - starý muž s holí a pohledem někoho, kdo právě viděl ducha.

“Tady se dneska dveře netrhnou!” poznamenal Viktor, zatímco slézal ze schůdků u jedné z vyšších polic. “To už abychom je pomalu nechali otevřené.”

“V tom případě bys možná měl zůstat nahoře a my tě budeme jenom posouvat sem a tam,” řekla Sára a mrkla na něj. 

“To by náhodou mohlo být docela efektivní! Pokud tedy nerozbijeme sklenici s nějakou kletbou…”

“Přímo kletby neprodáváme a prokleté nebo potenciálně prokleté předměty má Ignácie zamčené. Nemyslím, že by byl dobrý nápad je tady nechat jen tak povalovat.”

“Máme nějaký seznam toho, co tam je? Myslím jenom pro přehled, kdyby se náhodou-”

Zvonek nade dveřmi se znovu rozřinčel a Sára i Viktor se ohlédli. Ve dveřích stála žena s vyděšeným výrazem v obličeji. Vlhké vlasy jí visely v dlouhých, zacuchaných pramenech na ramena. I její oblečení bylo vlhké a navíc zablácené, jako by před nějakou dobou prošla skrz zatopenou louku.

“K-kde to jsem?” zašeptala ochraptěle. “Co se stalo?”

“Jste v pořádku?” vyhrkl Viktor a pohotově seskočil na zem. 

“Je mi zima,” zamumlala žena. “Kde to jsem?”

“Stalo se vám něco?” naléhal Viktor. Žena pomalu vkročila do obchodu. Dveře se za ní zabouchly, ale ona jako by to ani nevnímala. “Co se děje?” obrátil se Viktor ke své kolegyni. Sára zavrtěla hlavou a obešla pult.

“Dojdi pro Ignácii,” nařídila mu. “Ta bude nejlépe vědět, co dělat.”

Viktor přikývl a rychlými kroky zamířil do zadní místnosti. Vzápětí odtamtud zase vykoukl.

“Není tady!” oznámil rozrušeně.

“Zkus to nahoře,” doporučila mu Sára. Viktor znovu zmizel v zadní místnosti. Vzápětí byly slyšet vzdalující se kroky na schodišti vedoucím do prvního patra.

Sára obrátila svou pozornost zpět na ženu, která se zastavila uprostřed obchodu s pohledem upřeným kamsi do prázdna a dál se tiše ptala, kde je.

“Paní,” oslovila ji opatrně. “Pamatujete si, co jste viděla jako poslední?”

“Tma,” zněla odpověď. “Zima.”

“Už není zima,” ujistila ji Sára a ukázala směrem k zadnímu pokoji. “Vzadu jsou kamna, máme tu zatopeno.”

Žena pootevřela ústa, jako by chtěla něco namítnout, ale místo toho zůstala bez hnutí, bledé oči upřené směrem, kterým Sára ukazovala. 

“Kde to jsem?” zašeptala ještě jednou. Pak ze zadní části budovy zazněly kroky a do obchodu a do obchodu vstoupila Ignácie, následovaná Viktorem.

“Tak koho to tady máme?” Žena se po ní ohlédla s polekaným výrazem, oči vytřeštěné jako srnka ve světle reflektorů. 

“Ach, bohové,” povzdechla si Ignácie. “Zdá se, že nemáte zrovna snadné období. Vítejte v mém obchodě.”

“Kde…?”

“Na Rozcestí, má milá,” usmála se Ignácie konejšivě. “Zdá se, že jste prožila něco hrozného, a protože závoj je touhle dobou tenký, našla jste si cestu právě sem.”

Návštěvnice zavřela oči. Znovu je otevřela. Pomalu se rozhlédla kolem sebe, jako by si až do teď neuvědomovala, co se děje kolem ní. Nic neřekla, ale zdálo se, že rozumí. 

“Máme pro vás místo u ohně,” nabídla Ignácie, “pokud se chcete zahřát před svojí další cestou. A jistě tu najdeme i něco k večeři. Viktore,” obrátila se k němu, “když půjdeš ke mně do kuchyně, najdeš na plotně hrnec polévky, donesl bys ji, prosím, sem dolů? A v troubě je pečeně, ta už bude taky hotová. Sáro, ty mi pojď pomoct doprovodit našeho hosta dozadu.”

Viktor zmizel na schodišti a Sára opatrně vzala neznámou ženu za paži. Byla jako kus ledu a Sára měla pocit, že z ní chlad sálá i přes oblečení. Ignácie mezitím zavěsila do dveří cedulku “ZAVŘENO”. 

“Myslím, že je čas si dát večeři,” prohlásila a vzala návštěvnici za druhou paži. Společně ji dovedly do zadního pokoje a usadily na židli, která byla nejblíž ke kamnům. Jakmile byla usazená a rozptýlená zíráním do tančících plamenů, odtáhla Sára Ignácii zpátky do obchodu.

“Kdo to je?” zeptala se šeptem. “Je úplně ledová.”

“Zbloudilá duše,” odpověděla Ignácie klidně. “Závoj mezi světem živých a mrtvých je touhle dobou tenký, někdy se stává, že některá ztracená duše zabloudí až sem. Některé z nich chtějí navštívit rodinu, někteří jen tak bloudí. Sem už dlouho žádná nedorazila, ale pro případ, že se objeví, vždycky připravím jeden talíř navíc.”

“Takže proto celé odpoledne vyvařuješ?”

“To ne,” usmála se Ignácie. “To je kvůli vám. O svátcích by rodina měla být pohromadě, ne? Takže doufám, že aspoň na večeři s vámi můžu počítat.”