Zavřené dveře

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem pro změnu zase nestihla nic vymyslet (za prvé za to může práce, za druhé to, že konečně čtu knížku, po asi třičtvrtě roku co jsem na to neměla čas ani energii), tudíž tu pro vás mám aspoň něco ze šuplíku, volně navazuje na předchozí šuplíkovku Lesní hlubiny. Příjemné čtení!

Vaše Lordie

Jakmile Flořin povoz projel branou vedoucí do Lesního hradu, větve se za ním opět spojily v neprostupnou hradbu. Náhle se ocitli v úplně jiném světě. Prostor kolem nich stále připomínal les, ale stromy vypadaly úplně jinak. Stejně jako brána byly vzájemně propletené, jejich kořeny a větve se pojily a zase rozdělovaly a tvořily průchody, průhledy a jak se zdálo i celé místnosti.

“Jak tohle všechno-” začala Adalgarda, ale Tasartir ji přerušil. 

“Magie,” prohlásil hrdě. “Všechny tyhle stromy jsou zdravé a prospívají, jen jsou pomocí magie tvarované tak, aby posloužily našim potřebám.”

“Někteří členové řádu se na tohle specializují,” dodal Kornel. “Většina z nich má něco společného se stromy nebo rostlinami po jednom z rodičů, ale máme tu i čistokrevné lidi a další rasy, kteří mají na tyhle věci talent. Třeba Cedriana.”

Uvnitř stromové pevnosti bylo živo, což výrazně kontrastovalo s tichým a tmavým lesem venku. Stromy tu byly vysoké a mohutné, ale jejich koruny propouštěly do prostoru mnohem víc světla. Po volném prostranství se pohybovali členové řádu v zelených řízách. Většina z nich povozu s koňmi zdánlivě nevěnovala pozornost, zřejmě měli svých starostí dost. 

“Tady zastav,” řekl Tasartir Floře. Jakmile se vůz přestal hýbat, objevil se u koní pihovatý půlelf neurčitého pohlaví.

“Vítejte v Lesním hradě,” usmál se vstřícně. “Po dobu vaší návštěvy se mohu postarat o vaše koně. Jaká záležitost vás sem přivádí?”

“Vracím se s hlášením,” ozval se Tasartir z kozlíku a vyklonil se tak daleko, že málem spadl, kdyby ho Kornel s Florou nezachytili. “Potřebuji nutně mluvit s paní Crystal.”

Půlelf překvapeně nadzvedl obočí. 

“Mysleli jsme, že jsi mrtvý.”

“Ještě jednou tohle uslyším a asi si začnu myslet, že jste mě tam právě proto poslali,” zabručel Tasartir.

“Tohle není na mě,” pokrčil půlelf rameny. “Já se starám jen o zvířata.”

“Vždyť já vím,” přikývl Tasartir.

“To je Amra?” ozval se zezadu z vozu Kornel.

“Korneli!” rozzářil se půlelf, když Tasartirova bratra zahlédl. “Už je to dlouho!”

“Jo,” zazubil se Kornel, “myslel jsem, že bych se zastavil.”

“To mě těší. Možná bychom se mohli někdy sejít a trochu zavzpomínat.”

“Beru tě za slovo. Dnes večer!”

Přenechali Flořin vůz i koně v rukou Amry, který jim vesele oznámil, že pokud si je budou chtít zkontrolovat, Tasartir jim jistě ukáže, kde se nacházejí. 

“Chybí mi moje hůl,” postěžoval si Tasartir, zatímco se dívali za odjíždějícím vozem. 

“Mrzí nás, že jsme ji nenašli,” ujistila ho Adalgarda. Tasartir pokrčil rameny. 

“Teď s ním moc nenaděláme. Pojďme si promluvit s mou představenou,” ukázal směrem k rozložitému dubu, který rostl kousek mimo řadu stromů. 

“Nikde žádný vchod,” poznamenala Flora zamyšleně. “Ostatní stromy tu mají vchody a tak.”

“Paní Crystal má ráda soukromí,” vysvětlil. “Novým žákům vždycky říká, že její dveře jsou vždy zavřené. Otevřené jsou jen pro toho, komu se podaří je otevřít. Každý člen řádu si dřív nebo později najde svůj vlastní způsob. Specialisté na rostliny jsou samozřejmě ve výhodě.”

S Kornelovou pomocí pomalu dokulhal až ke stromu a opřel se o jeho kmen. 

“Jaký způsob máš ty?”

“Moje specializace je někde jinde,” prohlásil a vylovil z kapsy placatku. “Já prostě vždycky zjistím, co má který strom rád.” Nalil na hrubou kůru trochu alkoholu. V kmeni stromu to zapraštělo. Na zem spadlo několik listů. Pak se v kůře objevila trhlina, která se pomalu rozšiřovala, až odhalila velký, světlý prostor v nitru stromu. 

“Doneslo se ke mně, že máme hosty,” ozval se z nitra stromu hluboký ženský hlas. “Nečekali jsme tě tak brzy.”

“Aspoň jsi nemyslela, že jsem mrtvý,” řekl Tasartir s úšklebkem. V čerstvě otevřeném průchodu do stromu se objevila elfka. Musela být nesmírně stará, měla dlouhé, stříbrné vlasy a drobné vrásky v koutcích očí. “Paní Crystal,” uklonil se mírně, “mám zprávy o situaci v Everfrostu.”

“Ztratil jsi svoji hůl?” podivila se. “A nechal ses ostříhat. Zdá se, že jsi měl náročný výlet. Nu, pojď dál, zrovna připravuji čaj. Povíš mi, co všechno se stalo.” Pohledem přelétla ostatní. “Korneli, dlouho jsme se neviděli. Mohla bych tě požádat, abys vaše společnice doprovodil do jídelny? Jistě se po své cestě rádi najíte. Jakmile budeme s tvým bratrem hotovi, ráda si pohovořím i s tebou.”