Mlha

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Podzim je v plném proudu a s ním tady máme styl povídky, který už jsem delší dobu nepsala, tak si ji užijte!

Vaše Lordie

Je mlhavý podzimní večer a vy zase jednou čekáte na autobus. Kromě vás je zastávka prázdná, obklopená jen pár stromy, ze kterých čas od času spadne nějaká ta kapka, pozůstatek po nedávném dešti. Několik vám jich už spadlo za krk, proto přešlapujete o něco dál od nich, přímo u tabule s odjezdy. V duchu litujete, že stříšku u zastávky před nedávnem strhli a ještě nestihli postavit novou. 

Všechno kolem vás se zdá být poněkud utlumené. Světlo pouličních lamp měkce prosvítá mlhou jako světlé skvrny v šedé prázdnotě. Kapky vody skoro nejsou slyšet a kdyby byly, byl by to asi jediný hlasitý zvuk, který vnímáte, s výjimkou vlastního přešlapování. Autobusová zastávka jako by se stala jediným ostrůvkem trochu zkreslené reality, která se vás nějakým způsobem týká. Když nad tím přemýšlíte, mohla by to klidně být pravda. Šedý oblak, který utápí celé město, vám nedovolí vidět dál než na druhou stranu silnice. Co je za měkkou, nezřetelnou hranicí? Vede silnice vůbec někam dál? Normálně by vám to připadalo jako hloupost, ale hustá mlha a opuštěnost zastávky jako by ohýbaly realitu. 

Když nad tím přemýšlíte, jak jste se sem vlastně dostali vy? Jste na cestě z práce? Ze školy? Byli jste se jenom projít? Nebo jste prostě tady? Je tohle vaše realita? Jediná realita, kterou znáte? Existovalo vůbec něco před tím, než jste čekali tady na zastávce?

Z rozjímání vás vyruší náhlý zvuk. Nejprve vás napadne, že je to voda ze stromů. Na to je ale příliš pravidelný. A jeho intenzita se mění. Přibližuje se? Vzdaluje? Mlha všechno zkresluje tak, že si nejste jistí.

Pak v šedavé prázdnotě zahlédnete stín. Nezdá se, že by se přibližoval nebo vzdaloval, ale houpavě se pohybuje v rytmu se zvukem. Po nějaké době, příliš dlouhé na to, aby vám někdo úplně zmizel z dohledu nebo dorazil až k vám, se z mlhy u zastávky vynoří postava. 

Má dvě nohy, napadne vás a hned potom, jede na koni. Druhé zjištění se ukáže jako pravdivé. Z mlhy se právě vynořil vysoký jezdec na vraníkovi. Zvíře je na pozadí mlhy ostře ohraničeným černým stínem s planoucíma očima. Boky se mu lesknou vysráženou vodou a od nozder mu stoupají obláčky páry. Jezdec s ním díky černému, vlajícímu plášti téměř splývá. Narozdíl od koně mu ovšem schází jedna podstatná věc - hlava.

Než stihnete na jeho nedostatek poukázat, kůň se zastaví a jezdec z něho seskočí na zem. S rukou položenou na krku svého koně se vydá směrem k tabuli s odjezdy. Kůň ho pomalým krokem vede směrem k vám, chvíli čeká, až mu uděláte místo, a zastaví se až těsně u tabule. Chvíli si ji prohlíží rudýma očima, pak si tiše odfrkne. Jezdec pokývá. Nebo alespoň pohne krkem, což by mohlo být pokývání. Bez hlavy jde něco takového těžko poznat.

Zdánlivě spokojen s odjezdy autobusů se jezdec nechává odvést k lavičce pod stromy. Vás odtamtud vyhnala kapající voda, ale zdá se, že jemu ani trochu nevadí. Usadí se na ní a kůň pohotově zaujme místo vedle něho, oči jako žhavé uhlíky upřené do prostoru. 

Jakmile utichne klapot koňských kopyt, je ticho ještě tíživější. Není slyšet už ani slabé kapání ze stromů a prázdnota kolem vašeho malého ostrůvku v mlze jako by zesílila. Napadne vás prolomit napětí nějakou konverzací. Jak se ale zeptat bezhlavého člověka, v kolik mu to jede? Slyšel by vás vůbec? Neměli byste zkusit promluvit spíš na toho koně?

Než se ovšem stihnete k něčemu odhodlat, objeví se v mlze dva světelné kruhy, ozve se zvuk motoru a za okamžik už před vámi zastavuje autobus. Hřejivé světlo uvnitř představuje příjemnou změnu oproti chladnému, šedému světu venku, a také cestu ven. Někam, kde vaší realitou nebude jenom moře prázdnoty. 

Jak nastupujete, ještě naposledy se ohlédnete. Kůň šťouchá tlamou jezdce do boku, ten zvedá ruku a mává, jako by se s vámi loučil. Díváte se za ním, dokud vám nezmizí i s tím opuštěným ostrůvkem uprostřed mlhy.