Starý hrad - část 1

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

It is the spooky season! Trošku jsem se bála, že dneska nezvládnu nic napsat, ale nakonec mi přece jenom přišel nápad a tady máte jeho první část! Doufám, že se vám bude líbit a naláká vás na pokračování (které bude, doufejme, příští týden). Tak příjemné čtení!

Vaše Lordie

To místo bylo jako stvořené pro nějaký strašidelný příběh - oprýskané, místy pobořené zdi, holé stromy, jejichž větve se natahovaly jako pokřivené paže k zamračené obloze. Tasartir se snažil nad tím příliš neuvažovat, zatímco pomalu postupoval směrem ke staré pevnosti. Vybydlená vesnice v podhradí už byla daleko za ním.

“Proč si všichni musí stavět hrady na kopci?” povzdechl si bylinkář a s pomocí hole přelezl veliký kámen, který byl kdysi součástí cesty. “Jako by jim nestačilo opevnění…” S možná až příliš přehrávaným hekáním překročil další kámen. “Jenže to by spolu lidi nesměli válčit,” usoudil.

Někde nad nám se ozvalo zakrákání. Vzápětí se z výšky snesl veliký krkavec a usadil se na pahýlu mrtvého stromu u cesty. 

“Tys mi tu ještě chyběl,” poznamenal Tasartir. “Teď už chybí jenom vytí vlků někde v dálce. Nebo aspoň bouřka. Bouřku neumíš?” 

Krkavec dotčeně zakrákal a začal si zobákem čechrat peří. 

“Myslel jsem si to,” pokrčil Tasartir rameny. “Co déšť? Nebo tajemnou mlhu? Mlha bývá pro efekt strašidelné historky dobrá.”

Pták zatřepal křídly.

“Takže nic… Škoda, mám rád dramatické vstupy. Teď bych ale měl jít,” usoudil bylinkář. “A ty se můžeš vrátit k… ať už je to cokoliv, co krkavci vlastně dělají.”

Pomalým krokem znovu vyrazil směrem k hradu. Krkavec znovu zakrákal a vzlétl.

Než Tasartir dorazil na konec své cesty, slunce už téměř zmizelo za obzorem a jeho poslední paprsky jen stěží osvětlovaly velkou bránu zdobenou částečně zrezivělým kováním, před kterou se zastavil. 

“Bohové buďte milostiví všem uvnitř,” zamumlal Tasartir a volnou rukou se ujistil, že jeho přesýpací hodiny jsou na svém místě. Potom zlehka položil ruku na bránu a zatlačil. Otevřela se, aniž by vynaložil nějakou velkou námahu.

“Až moc jednoduché,” usoudil a stáhl ruku. Připraven kdykoliv aktivovat své přesýpací hodiny vstoupil do prostor hradu. Brána se za ním okamžitě zabouchla, zdálo se ale, jako by to čekal. 

Nádvoří bylo stejně pochmurné jako cesta k hradu - částečně pobořené zdi porostlé mechem a lišejníky, zborcená studna uprostřed a u ní mrtvý strom. 

“Tohle je skoro smutné,” povzdechl si Tasartir. “O místním hradě jsem něco četl, kdysi musel být opravdu nádherný.”

“Jsem rád, že se ti líbí,” zaševelil tichý hlas. “I když má nejlepší léta už za sebou.”

Ze stínu na protější straně nádvoří vystoupila postava v kápi. 

“S trochou údržby by ta nejlepší léta mohla být zpátky,” opáčil Tasartir. 

“Ale proto tu nejsi, že ne?” Pod kapucí se zaleskly ostré zuby. “Čekal jsem tě, bylinkáři. A mrzí mne, že jsem tvůj příchod nedovedl nějak ozvláštnit.”

“Doporučil bych aspoň ty vlky. Krkavec nebyl špatný, ale to vytí vlků v dálce by vytvořilo úplně jinou atmosféru.”

“Budu na to myslet,” usmál se jeho hostitel. “A teď, mohl bych tě pozvat k malé večeři? Cestou ti dozajista vyhládlo. Nemusíš se ničeho obávat, nemám zlé úmysly.”

“Co si budeš přát za to?” zeptal se Tasartir opatrně. 

“Nic tak hrozného. Zajímal by mě účel tvé návštěvy.”

“Nic jiného?”

Obyvatel hradu pozvedl bledé ruce s dlouhými, pečlivě upravenými nehty, aby ukázal prázdné dlaně.

“Nic jiného. Slibuji, že nemám v úmyslu ti nijak ublížit.”

Tasartir přikývl. 

“Myslím, že i kdybys to v úmyslu měl, dokážu si nějak poradit. Tak prosím, veď mě.”