Starý hrad - část 2

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Jsem zpátky s druhou částí povídky z minulého týdne! Nevím, jestli je dobrá nebo má aspoň hlavu a patu, ale její psaní jsem si užila, tak doufám, že si vy užijete její čtení. Hezký zbytek týdne!

Vaše Lordie

Místnost, do které byl Tasartir zaveden, byla opakem velkoleposti. Několik kusů oprýskaného nábytku, koberec prožraný od kdovíjaké havěti a potrhané závěsy, které téměř splývaly s pavučinami v rozích. Okna byla zakrytá a celý prostor osvětlovaly svíčky.

"Slyšel jsi někdy aspoň o utírání prachu?" rýpl si. Jeho hostitel se pod kápí zachmuřil.

"Věřím, že takové věci jsou snadno pro někoho, kdo nežije sám a nemá na starosti celý hrad," prohlásil. "Tomu jistě rozumíš," dodal a pokynul ke stolu uprostřed místnosti. Ten byl zakrytý kusem látky, který barvou i materiálem nápadně připomínal plášť hradního pána. Na tomto zjevně improvizovaném ubruse byl pečlivě naaranžován podnos s džbánem vína, pohárem a několika kousky sýra.

"Omluv, prosím, nedostatečnost mého pohostinství, hosty jsem neměl už léta."

"Teď opravdu, co za to budeš chtít?" 

"Vědět, proč jsi sem přišel."

"To se dozvíš tak, jako tak," pokrčil Tasartir rameny.

"To by ale nebyla žádná zábava, ne?" poznamenal jeho hostitel a shodil kápi. Na ramena mu dopadly vlasy, černé jako uhel. "Neposadíme se?"

“Až po tobě.”

Majitel hradu se usmál a posadil se na ošuntělé křeslo naproti Tasartirovi. Jednu nohu si přehodil přes opěradlo. Bylinkář následoval jeho příkladu a posadil se blíž k připravenému občerstvení.

“Řekni, co si myslíš o tom vínu.”

Tasartir si přičichl k hrdlu lahve. 

“Budu doufat, že v něm není nic, co ve víně být nemá.”

“Přirozeně! Bylo ve sklepě celé věky a patří mezi to nejcennější, co mi po sobě zanechal můj otec. Tak dobré víno bych neznehodnotil. Navíc jsem si jistý, že ty bys něco takového poznal, nemám pravdu, bylinkáři?”

“Podle kronik, ve kterých jsem četl, jsi se svým otcem zrovna nevycházel,” řekl Tasartir a nalil trochu vína do poháru. “Na tvém místě bych neváhal do něj aspoň plivnout, ne-li něco horšího.”

“Radši s ním udělám něco, co ho přinutí obracet se v hrobě. Třeba nabízet ho nezvaným hostům,” usmál se černovlasý mladík. Jeho zuby, zašpičatělé a ostré, se ve svitu svíček zaleskly. “Nebo si zvát domů záhadné cizince.”

“Vidím, že mladý kníže Corbin rád žije nebezpečně,” poznamenal bylinkář a konečně víno ochutnal. “Tohle vůbec není špatné.”

“Neříkal jsem to? A teď povídej, co tě sem přivedlo?”

“Tvoji poddaní.” Když se Corbin zatvářil nechápavě, Tasartir pokračoval: “Lidé z vesnice v podhradí. Nějaký upír údajně svádí jejich dívky a mládence a unáší je neznámo kam. Navíc prý děsí místní i cizince, takže se jejich vsi kupci velkým obloukem vyhýbají.”

“Bohové…” povzdechl si Corbin. “To bylo dvakrát! A-a neunesl jsem je! Oba dva dali výslovný souhlas se vším, co jsem udělal. Klarina chtěla vesnici už dlouho opustit a já jí pomohl odsud zmizet! A Trevin… bohové, Trevin!” Chvíli zíral bledě modrýma očima na Tasartira, pak najednou prudce uhnul pohledem. “Myslel jsem, že si rozumíme. Že si jsme blízcí. A pak se mě pokusil zabít.” Krátce se zasmál, jeho tón ale postrádal jakýkoliv humor. “Jenom jsem se bránil.” Na malý moment upřel pozornost na nehty na své pravé ruce. “A kdybych tu nebyl, lapkové by už vesnici dávno srovnali se zemí.”

Vzhlédl. 

“Vím, že mě nenávidí. Myslí si, že je ohrožuju. Dělám všechno pro to, aby byli v bezpečí, a oni na mě pošlou bylinkáře.”

“Není to lepší, než kdyby poslali lovce?”

“Lovec by asi nepřijal pozvánku k večeři,” připustil Corbin. “A nesnědl by mi všechen sýr,” dodal přísně.

“Jen se snažím být vděčným hostem.”

“Popravdě ti to jde skvěle.”

“Mám v tom cvik.”

“Co až dojíš? Zabiješ mě?”

“Něco takového se neshoduje se zásadami mého řádu. Ani mými. Pokud se problém dá vyřešit jinak než násilím, hledáme řešení.” Tasartir si znovu dolil. “Mimochodem, doufám, že tvého otce urazí, když bych si vzal trochu toho vína na cestu.”

“Beze všeho,” přikývl upír. “Na jaké řešení jsi tedy přišel v téhle záležitosti?”

“Ponech tu vesnici jejímu osudu,” doporučil mu Tasartir mezi dvěma doušky vína. Corbin pozdvihl obočí. 

“Ale to-”

“To by znamenalo, že přestaneš chránit vesnici, která o tvou ochranu vůbec nestojí. Nezdá se, že by k tobě planuli přílišnou láskou, když platí cizincům, aby tě odstranili.”

“Jako kluk jsem si tam chodil hrát…” povzdechl si Corbin. “To už je ale hodně dlouho.”

“Doporučil bych změnu prostředí. Vsadím se, že to by s tvým otcem v hrobě pořádně zamávalo. A ty bys byl dál od lidí, kteří jsou rozhodnuti zaplatit každému cizinci, který projde kolem, aby tě zabil. Já tím pádem zabiju dvě mouchy jednou ranou - ujistím lidi v podhradí, že jsi pryč a nebudu mít na rukou ničí krev. Možná maličko té svojí.”

“Ah.”

“V případě, že dosáhneme oboustranného souhlasu, samozřejmě. Pokud jde o mně, mrzela by mě myšlenka, že můj hostitel připravil večeři, ale sám musí hladovět…”