V královském předpokoji

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak se mi to konečně povedlo, mám pro vás zbrusu novou povídku! Je trošku delší než obvykle a objeví se v ní pár postav ze starších povídek (doporučuju mrknout do tagu Bylinkáři, určitě na ně ještě někde narazíte), ale je úplně nová. Snad bude aspoň trochu zábavná a jako oběť dostatečná. Příjemné čtení!

Vaše Lordie

Bylo zvláštní po dlouhé době najednou netrávit čas toulkami po okolí a přespáváním v lese, na seníku nebo přinejlepším v laciném hostinci. Adalgarda si v duchu musela přiznat, že i když jí to chyběla, tak trochu si na život v paláci odvykla. Zdálo se, že si to uvědomovala i královna Kayleigh, která jí hned v den jejího příjezdu nabídla, že do její ložnice nechá přinést balík slámy pro případ, že by to pro ni bylo pohodlnější. Než stihla jakkoliv zareagovat, královna se rozesmála a ujistila ji, že pouze žertuje. 

“Pokud by sis ovšem něco takového přála, stačí dát vědět někomu ze služebnictva,” dodala. Adalgarda rozpačitě poděkovala a nechala se odvést do svých komnat, kde padla na postel a probudila se až druhý den kolem poledne. Vlastně ji probralo až klepání služebné, která ji měla doprovodit k obědu.

“Její královská Výsost tě očekává ve svých komnatách, paní,” oznámila Adalgardě a rozpačitě sklopila oči. “Prý toho máte hodně na povídání.”

“Bude chtít vědět, jak jsem se postarala o její urozené bratry,” poznamenala Adalgarda a rozhlédla se po místnosti. Její střevíce i šaty byly pohozené přesně tam, kde je předchozího večera nechala. Jak se zdálo, bylo postaráno o to, aby ji nikdo nerušil, dokud si pořádně neodpočine.

“Zřejmě ano,” přikývla služebná a začala spěšně sbírat svršky a pomáhat Adalgardě s oblékáním. Zabralo to víc času, než byla kněžna zvyklá, ale to bylo převážně tím, že si navykla se oblékat o něco jednodušeji než bylo zvykem u dvora. Jejího otce by trefil šlak, kdyby se dozvěděl, že místo doprovázení a bavení královny jezdí v kalhotách po lesích a hlídá její mladší bratry. V duchu si připomněla, jak velké má štěstí, že tu její otec není.

Královna Kayleigh Adalgardu očekávala u prostřeného stolu ve svém předpokoji. Ve splývavých, tmavě fialových šatech a se zlatou čelenkou ve vlasech vypadala jako ztělesnění důstojnosti. Jakmile Adalgarda vstoupila, královna ji obdařila zářivým úsměvem.

“Paní Adalgardo! Doufám, že se mnou poobědváš.”

“Bude mi potěšením, má paní,” zamumlala Adalgarda a posadila se. Soukromý oběd s královnou byl něčím, na co ji nikdy nikdo nepřipravil, a ona si nebyla jistá, jak by se měla v takovém případě chovat. To, že s ní v minulosti bez potíží přátelsky rozprávěla, se jí teď zdálo jako vzdálená vzpomínka. 

“Doslechla jsem se, že jste se dostali do nějakých potíží, je to pravda?” zajímala se královna. 

“A nejen jednou,” přiznala Adalgarda. “Možná sis všimla, má paní, že Tasartir má-”

Než stihla doříct větu, ozvalo se zaklepání. 

“Vstupte!” promluvila Kayleigh hlasitě. Dveře se pootevřely a dovnitř nahlédl sluha. 

“Tvoje královská Výsosti, dorazil posel s listem.”

Královna mu pokynula rukou a sluha vstoupil. V ruce držel svitek s pečetí, kterou královna pečlivě zkontrolovala. 

“Píše nám naše sestra,” konstatovala a opět obrátila svou pozornost na sluhu. “Pokus se zjistit, jestli jsou mí mladší bratři ještě v paláci. Pokud ano, nech je poslat sem.”

Sluha mlčky přikývl a vytratil se. 

“Je všechno v pořádku?” zeptala se Adalgarda nervózně. Kayleigh přikývla. 

“Jak jistě víš, manželka našeho nejstaršího bratra čeká dítě. A my,” královna se rozpačitě usmála, “tedy já, Nia, Tasse a Kornel jsme uzavírali sázky na to, kdy se narodí a co to bude. Proto předpokládám, že budou chtít být u toho, až budu Niin dopis číst.”

“Myslela jsem, že půjde o něco vážného,” vydechla Adalgarda. 

“Vážného? Proč?”

“Tvoje královská Výsost měla úplně kamenný výraz.”

Královna se blahosklonně usmála.

“Pokud budeme v soukromí, prosím tě, má drahá urozená paní, aby sis tu svoji královskou Výsost nechala pro sebe. Říkáš tak snad Tassemu? Nebo Kornelovi?”

“Možná bych měla, mohla by to být zábava,” zamumlala Adalgarda. Myslela si, že to řekla dost potichu, ale Kayleigh zvedla obočí a na tváři se jí objevil pobavený úsměv. 

“Bohové, pokud to uděláš, musíš mi potom říct, jak se budou tvářit! Chci to vědět! Nebo i vidět, pokud možno. Prosím.”

“Ty se nebojíš své bratry ztrapnit, má paní…”

“Jsem jejich starší sestra, je to prakticky má povinnost.”

“V tom případě tě budu muset o všem důkladně informovat.”

“Prosím! Nejde mi samozřejmě o to je nějak sledovat.” Kayleigh se na okamžik odmlčela. “Jsem ráda, že na ně dávaš pozor,” dodala. 

Otevřely se dveře. 

“Kdo na koho dává pozor?”

Královna takřka vyskočila od stolu a málem porazila svůj zdobený pohár.

“Tasse! Korneli! Píše Nia!”

“Čtení při snídani si dám líbit,” konstatoval Tasartir a s úsměvem svou sestru objal. Rozpuštěné vlasy mu padaly na ramena a proti tmavým zdem vypadaly skoro jako bílé.

“Už víme, co to je?” přidal se k objímání Kornel. 

“Za prvé jsem ten dopis ještě neotevřela,” vymanila se z jejich sevření Kayleigh, “a za druhé, tohle je oběd, Tasse! A je určený pro mě a vaši drahou přítelkyni.”

“A vlastní bratry necháš trpět hlady?”

“Samozřejmě, protože se o vás v celém paláci ještě nikdo nepostaral.”

“Přesně tak.”

Kayleigh zvedla oči v sloup. 

“Posaďte se, ať nemusím od matky poslouchat, že vás ani nenakrmím.”

“Kdyby Tasse vstal dřív, nasnídal by se se mnou,” podotkl Kornel rýpavě.

“To je Tasseho problém,” opáčila Kayleigh. “A teď ticho, pokusím se rozluštit, co se nám Nia snaží sdělit. Ty se jimi nenech rušit, paní Adalgardo a klidně pokračuj v jídle.”

Ve společnosti svých přátel si Adalgarda připadala o něco jistěji. Chovali se přesně tak, jak byla zvyklá, s neustálým rýpáním a popichováním, možná jen o něco dětinštěji než obvykle. Kayleigh je čas od času utišila podrážděným zasyčením a pokračovala ve čtení.

“Máme neteř,” řekla náhle a Kornel zavýskl. 

“Měl jsem pravdu!”

“To ještě nic nedokazuje,” zakoulel očima Tasartir. “Kdy se narodila? Bylo to kolem novu, jak jsem říkal?”

“Prý měla trochu zpoždění, narodila se až v první čtvrti. Na tu sázela Nia.”

“Bohové!” povzdechl si Tasartir. “Mám já vůbec někdy štěstí?”

“Ne,” odtušila Kayleigh.

“Je to jako když jsme se tenkrát sázeli, koho si bude chtít vzít ta aelamská vévodkyně, co?” přidal se Kornel.

“O tom jsem neslyšela,” ozvala se Adalgarda.

“A ani neuslyšíš,” zamumlal Tasartir uraženě. 

“To se to bude líbit, paní Adalgardo,” uchechtla se královna Kayleigh. Tasartir si hlasitě povzdechl. 

“Měla nás tenkrát navštívit nějaká vévodkyně, myslím, že to byla neteř aelamského krále nebo tak něco, správně?” ujišťoval se Kornel. Kayleigh přikývla. “Proslýchalo se, že jede s nabídkou k sňatku a my se začali sázet o to, koho si chce vzít.”

“Většina z nás hádala našeho bratra Rordana nebo mě,” dodala Kayleigh. “Rordan už byl v té době ženatý, ale do některých oblastí cestují informace pomalu, takže ještě sem-tam dostával nabídky k sňatku. Nakonec vyhrála Nia.”

“Ta tyhle věci nebere moc vážně, ale většinou mívá nejlepší odhad,” doplňoval informace Kornel. “Prohlásila, že si ta vévodkyně beztak bude chtít vzít Tasartira, protože je z nás všech nejkrásnější.” Tasartir si odfrkl a zvedl oči v sloup. “A měla pravdu! Tedy až do chvíle, kdy Tasse přišel na večeři pozdě, byl opilý a celý od krve.”

“Bohové!” vyprskla Adalgarda.

“A to se ještě držela!” upozornila Kayleigh. “Myslím, že poslední kapka byla, když začal koketovat s jejím osobním strážcem. A s její komornou!”

“Teď mě napadá, zrušila ona tenkrát to zasnoubení?” zamyslel se Kronel. “Nebo se jenom urazila a odjela?”

“V tom případě by se od ní měl Tasse držet dál,” poznamenala Adalgarda. “Aby si to náhodou ještě nerozmyslela.”