Lesní hlubiny

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem myslela, že dneska zase něco napíšu... Nakonec máme místo toho uklizenou část pokoje a složený psací stůl. Takže zalosuju v šuplíku a obětuju alespoň povídku z minulého wordvemberu. Tak trochu navazuje na tu poslední šuplíkovou. Příjemné čtení! 

Vaše Lordie

“Takhle krátké vlasy jsem neměl už hodně dlouho,” poznamenal Tasartir starostlivě, opatrně si je stáhl dozadu a svázal koženou šňůrkou. Několik pramenů vyklouzlo. Zůstaly mu viset přes uši. “Úplně nevím, jestli je mi to příjemné.”

“Nevypadá to tak zle. A aspoň máš jistotu, že ti dorostou,” usmála se povzbudivě Adalgarda. 

“Víš jak dlouho to ale bude trvat? Víš jak dlouho to trvalo předtím? Bude to utrpení! Navíc teď musím žít s vědomím, že někdo má u sebe větší množství mých vlasů a mohl by toho zneužít.”

“Proto jsme se vytratili hluboko do lesa?”

“Vracíme se to jednoho z centrálních sídel mého řádu. Musím podat hlášení a v současné době bude nejlepší, když se budeme držet pohromadě.”

“Bereš nás do tajného sídla bylinkářů? Dozvíme se vaše nejtajnější tajemství?”

“Lesní hrad je otevřený komukoliv, kdo hledá pomoc nebo vědomosti. Lidé tam nechodí jenom proto, že mají pocit, že by to mělo být nějakým způsobem tajné. Nebo proto, že nesdílíme vědomosti, které se člověk musí učit celé roky. Kvůli něčemu tak dlouhodobému lidé právě vstupují do řádu.”

Opatrně se nadzvedl a dosunul se do přední části vozu. 

“Jak to vypadá?” zeptal se. 

“Jsme čím dál hlouběji v lese,” oznámila Flora. Seděla na kozlíku vedle Kornela, v rukou opratě. “Jste si jistí, že se tahle cesta za chvíli neztratí?”

“Pokračuje až do Lesního hradu v hlubinách Tazalského hvozdu,” odpověděl Tasartir. “Nemusíš se bát, já i Kornel to tady známe.” Otočil se zády ke směru jízdy, svými zády se opřel o bratrov a skrz odkrytou zadní část povozu se díval na ubíhající cestu. Nebyla příliš široká, kdyby potkali jiný vůz, měli by možná problémy. Bylinkáři ale obvykle vozy nepoužívali. Pohybovali se zpravidla pěšky nebo koňmo. Vozy znamenaly velké množství věcí a zavazadel. Členové řádu Železného květu oproti tomu měli ve zvyku se spoléhat na přírodu kolem sebe. Na cestách byl majetek zbytečnou přítěží. 

Krajina kolem se pomalu začala měnit. Stromy lemující cesty byly těsně semknuté a jejich větve visely až k zemi. 

“Už tam budeme,” prohlásil Kornel. “Tamhle už je vidět brána do Lesního hradu.”

“Ta stěna z propletených větví?”

“Mhm. Nemůžu uvěřit, že to říkám, ale trochu mi to chybělo.”

“Škoda, že to neslyší paní Crystal,” zasmál se Tasartir a nakoukl bratrovi přes rameno. “Pusťte mě dopředu. Pořád ještě patřím do řádu, spíš nás pustí dovnitř.”

Po chvíli neobratného štrachání a přelézání si vyměnil místo s Kornelem. Vypadal trochu nervózně, jako by se bál, že vyplaší Flořiny koně. Než se pořádně uvelebil, zastavil vůz před několik metrů vysokou stěnou tvořenou propletenými zelenými větvemi. Zdála se být opuštěná. 

“Jsme tu,” zamumlal Tasartir a zvedl ruku k ústům. Pak hlasitě hvízdl na prsty. Pár okamžiků se nic nedělo a skoro to vypadalo, že jeho pokus byl zbytečný. Potom se listy na bráně pohnuly. Odzdola nahoru se zatřásly a zašuměly. Větve v dolní části brány se na okamžik rozpletly a rozestoupily. Mezerou v nich vyšla dívka v tmavě zelené róbě. Tmavé vlasy spletené do copánků měla po stranách vyholené. Jakmile se zastavila na cestě před povozem, mezera za ní se zase zavřela. 

“Vítám vás, poutníci,” oslovila je melodickým hlasem s místním přízvukem. “Ať hledáte pomoc nebo moudrost, Lesní hrad je vám otevřen.”

“Cedriano!” ozval se Tasartir a vyklonil se z vozu ve snaze zachytit její pozornost. “To jsem já. Máme zprávy pro paní Crystal!”

Cedrianino obočí vystřelilo vzhůru.

“Tasartir ze Soldiny!” řekla překvapeně. “Nevím proč, ale myslela jsem, že jsi mrtvý.”

“Bylo to těsné, ale tak snadno se mě nezbavíte. Tohle jsou přátelé,” ukázal kolem sebe. “Kornela už znáš.”

Cedriana se usmála a přikývla. 

“Pojďte dál.”