Nějaké problémy s jablíčkem?

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak už začínám zase normálně fungovat a dávat do kupy nápady na příběhy. Zatím nemám nic konkrétního, brzo ale určitě s něčím přijdu a snad to bude stát za to! Takže teď vám přeju příjemné babí léto a hezké čtení další šuplíkovky.

Vaše Lordie

“Bylinkáři. Je čas, abys byl potrestán za své hříchy.”

“To záleží na tom, jak definuješ hřích,” poznamenal Tasartir. “A jestli něco takového vůbec existuje.”

“Ticho!” křikl muž v róbě a uhodil Tasartira do tváře. “Popíráš snad, že patříš mezi zrádce, kteří vynášejí tajemství našich předků mezi ty, kteří si nezaslouží o nich nic vědět?”

“Nevím jak tvoji předkové, ale těm mým je tohle celkem jedno, řekl bych. Aspoň nevím o nikom, kdo by si stěžoval.”

“To proto, že tvůj mrzký řád do svých řad přijímá ubožáky jako jsi ty,” prohlásil vůdce kultu. “Potomky smrtelníků, kteří špiní jméno a tradice předků.”

“Předků,” opakoval Tasartir. “Takže ty jsi vážně jeden z těchhle.” Nevšímal si mužova výhružného pohledu a pokračoval: “Věříte, že magie je záležitostí krve. Toho, jestli má někdo ty správné předky. Jako by větší nebo menší potenciál k magii neměl kdekdo.”

“Chceš popírat, že děti skrytého lidu mají moc?”

“Záleží na tom? Možná mám větší magický potenciál, ale viděl jsem čistokrevné lidi vládnoucí takovou mocí, že ti o ní nesnilo. Moc může mít každý, jen záleží na tom, jak s ní naloží.”

“Všechno, co vypouštíš z úst, uráží nás i naše předky!” vykřikl jeden ze zakuklených členů kultu. “Ničemu nerozumíš, nejsi jako nikdo z nás! Nikdy bys nemohl v žilách mít krev nikoho ze Skrytého lidu!”

“Kéž by,” zabručel Tasartir. Vysloužilo mu to další úder do obličeje. 

“Nikdo z jejich potomků by nemohl být mrzák jako ty!”

Tasartir zavřel oči. Přes veškerý odpor ke svému vlastnímu původu bylo slyšet něco podobného stejně bolestivé teď, jako když to slyšel poprvé. Byl si vědom svých omezení, i když se často snažil předstírat, že neexistují, aby si připadal aspoň trochu užitečnější. Když je někdo používal jako urážky, bolelo to ještě o něco víc.

“Když jsem jenom ubohý mrzák, proč jsem vlastně tady?” zeptal se unaveně. Hlavu měl skloněnou, takže mu vlasy zakrývaly výhled. Stejně se na ten šílený spolek nechtěl dívat.

“Protože patříš k řádu zrádců, kteří berou naše tajemství a sdílejí je s obyčejnými smrtelníky,” oznámil mu vůdce řádu. “Zrazujete dědictví, které nám, svým potomkům, svěřili elfové a Skrytý lid. Naše společenství se zavázalo učinit téhle svatokrádeži přítrž.”

Strážný, který ho přivedl z cely, znenadání popadl Tasartira a vlasy a prudkým pohybem mu zvedl hlavu a odhalil krk.

“Začali jsme tím starým trpaslíkem, který žil tady v Everfrostu,” pokračoval ve svém monologu vůdce kultu. “Zdá se, že jsi na řadě jako další.”

Za Tasartirem se ozval tichý svist vytahovaného ostří. Bylinkář zavřel oči a doufal, že to, co bude následovat, bude rychlé. Ucítil za sebou pohyb. Pak najednou tah na jeho vlasech rychle povolil a hlava mu klesla dopředu. Na zem dopadly dlouhé prameny jeho vlasů. Ty, které mu zůstaly, byly o několik pídí kratší než před chvílí, sahaly mu sotva po ramena a padaly mu do očí. . Tasartir se kousl do rtu. Věděl, že tohle nebyla zrovna příležitost k tomu, aby byl ješitný, ale tohle bylo snad ještě potupnější než všechny urážky. 

Vůdce se sehnul a jeden z pramenů zvedl. “Nechť je tohle památkou na dalšího potrestaného zrádce!” vykřikl. Zakuklenci mu odpověděli vlastními nadšenými výkřiky. Strážný, v ruce stále držel nůž kterým Tasartirovi zkrátil vlasy, znovu vzal řetěz, který mu poutal ruce, a vedl ho směrem ke stromu. Tasartir cestou několikrát klopýtl. Provázely ho výkřiky a v jednu chvíli si byl jistý, že ně něj někdo plivl. 

Těsně před stromem ho opět donutili si kleknout a jeden z členů kultu mu zakryl oči pruhem látky. Potom, za mnohohlasého recitování něčeho, co mohla být starověká elfština nebo naprostá slátanina (Tasartir by sázel na to druhé), ucítil na krku dotek studeného kovu. Vzápětí recitaci přerušil výkřik a dotek kovu z jeho krku zmizel. Zvuky rituálu nahradily zvuky, které velmi připomínaly bitku. Tasartir začal zvedat ruce, aby si strhl pásku z očí. Než to ale stihnul udělat, někdo smýkl řetězem, který ho poutal do strany a prudce zatáhl. Další škubnutím ho strhlo na kamennou podlahu sálu. Dřív než se stihl vzpamatovat, kdosi ho za řetěz na rukou táhl po kamenech a Tasartir cítil, jak mu hrubý povrch odírá kůži na boku. Pokusil se převalit a nějakým způsobem se vytrhnout nebo neznámého aspoň zpomalit. Reakcí na jeho pokus byl náhlý úder do hlavy, při kterém by se mu zatmělo před očima, kdyby je neměl už zakryté. K tomu, aby ztratil vědomí, to stačilo.

***

Probudil ho pravidelný, hlasitý zvuk. Klapot kopyt, tím si byl jistý. Neměl ten zvuk rád. Byl si ale jistý, že není na koni. Žádný kůň, na kterém seděl, by nebyl schopen jet takhle klidně. Další, co si uvědomil, bylo, že ho bolí celé tělo. To mu připomnělo nedávné události. Jak se zdálo, stále ještě nebyl mrtvý. 

Opatrně otevřel jedno oko. Kolem něj bylo šero. Podle pohybů byl v krytém voze. Byl si docela jistý, že když cestovali do Everfrostu, krytý vůz neměli. Kousek nad ním se houpalo několik blýskavých amuletů.

“Tasse?” Hlas jeho bratra byl nečekaně blízko. “Tasse! Myslím, že se probouzí!”

“N-nemusíš tak hulákat,” zamumlal. Kornel se nervózně zasmál a vzápětí se objevil v jeho zorném poli.

“Měli jsme starost,” oznámil mu. Z jeho tónu to bylo jasně slyšet. “Jak se cítíš?”

“J-jako byste mě touhle k-károu přejeli.”

“Flora nám pomohla. Vzala nás na svůj vůz. A bez ní bychom tě nejspíš nenašli.”

“M-měl jsem všechno pod kontrolou.”

“To určitě,” zasmál se znovu Kornel, tentokrát ulehčeně. “Adal, Floro!” zavolal směrem, kterým Tasartir tušil koně. “Je živý!” 

Hlasům, které se ozvaly zvenčí, Tasartir příliš nerozuměl, ale zněly nadšeně. Zdálo se, že všechno bylo v pořádku. Až na jednu věc.

“Mám hlad,” zabručel Tasartir. 

“Nevím, jestli bys teď měl jíst…”

“T-to je jedno. Mám hlad.”

“Máme tu nějaká jablka…”

Tasartirovo otrávené povzdechnutí muselo být slyšet až venku, protože se vzápětí odhrnula plachta v přední části vozu a dovnitř nakoukla Adalgarda.

“Slyším tady nějaké problémy s jablíčkem?”

“Myslím, že tady Tasse by radši jablečný koláč,” poznamenal Kornel s úsměvem. 

“Vidím, že se cítíš lépe,” opětovala úsměv kněžna a obrátila se na Tasartira. “Ale obávám se, že dokud se nedostaneme z téhle oblasti do lesa nebo do města, bude to asi jediné, co budeme příštích pár dní jíst.”