Šálek čaje

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Ano, vím, je čtvrtek, snad mi Odin odpustí. Za včerejšek za sebou máme přes dvacet kilometrů včetně nočního pochodu lesem a návratu kolem desáté večer, počemž jsem už tak úplně neměla energii na vůbec nic. Takže abych tenhle rest napravila, tady je včerejší povídka. Příjemné čtení!

Vaše Lordie

Tasartir měl dost mizerný den. Vlastně to začalo už během noci, když se náhle probudil neschopen jakéhokoliv pohybu nebo zvuku a vláčen několika lidmi v hábitech prostorem. Chladný noční vzduch mu okamžitě prozradil, že je někde venku. To, že byl naprosto paralyzovaný, nasvědčovalo tomu, že ně něj někdo použil nějaké kouzlo. Nebo jed. To byla nepříjemná situace, usoudil. V jedech se vyznal a věděl, že až na výjimečné případy nebyly paralyzující jedy smrtelné. Pokud by mu jed nebyl podáván v takové míře, že by tělo zkolabovalo nebo tak dlouho, že by zemřel hlady a žízní, měl by za nějakou dobu v řádu minut nebo hodin přestat působit. Uklidnilo ho to jen trochu. I za pár minut by se mohl ocitnout na místě, odkud by se těžko dostával i v plné síle. Brzy na to znovu ztratil vědomí.

Když se znovu probral, ležel na podlaze stísněné místnosti. Byl tu jen on, tři kamenné zdi a masivní dřevěné dveře na místě, kde by byla ta čtvrtá. Celé tělo ho brnělo a v ústech měl nepříjemnou pachuť. Jediný pohyb mu prozradil, že má ruce i nohy spoutané řetězy. Trochu mu to připomnělo dobu, kterou kdysi strávil ve vězení. Tohle bylo horší - ve vězení měl aspoň trochu slámy, na které se mohl uvelebit, a naději, že dostane alespoň něco k jídlu.

Nahlas by to nepřiznal, ale v duchu doufal, že Kornel je v pořádku. Adalgarda spala jinde, ta by se nejspíš jeho únoscům do cesty nedostala, ale s bratrem trávil noc ve stejném pokoji. Na mysli mu vytanula představa Kornela, jak leží na zádech v posteli, oči vytřeštěné na strop, v hrudníku dýka. Rychle tu myšlenku zahnal a začal zkoumat svoje okolí.

Cela, ve které se nacházel, byla prostá, s kamennými zdmi. Kameny kolem dveří byly označeny symboly, které by mohly být runami, ale Tasartir poměrně rychle došel k závěru, že jde spíš o kamenické značky. Členové kultu by si ale mohli myslet, že jde o ochranné runy nebo nějaké magické symboly. Tasartir se usmál. Možná nebude tak zle, jak si myslel. O kultu, který jim Flora předchozího večera popisovala, nikdy v životě neslyšel. Možná šlo jen o pár poblouzněnců, kteří vlastně ani nevědí, co dělají, a on by je mohl zvládnout umluvit.

Opatrně se posadil, aby mohl lépe zhodnotit situaci. V tu chvíli se na druhé straně dveří ozvalo cvaknutí zámku a on si uvědomil, že byl celou dobu pod dohledem. Tak rychle, jak jen mohl s řetězy na všech končetinách, se odsunul k zadní zdi a přitáhl si nohy k tělu, aby mezi sebe a dveře dostal co největší vzdálenost. Rozpuštěné vlasy mu sklouzly do obličeje. Vzápětí se dveře cely pomalu otevřely a na Tasartira dopadl stín postavy v kápi. 

“Dobré ráno,” usmál se na něj Tasartir skrz rozcuchané vlasy. “Jdeme na šálek čaje?”

Osoba v kápi jen něco zabručela a několika kroky se ocitla u něho.

“Tak asi ne,” pokrčil Tasartir rameny. Vzápětí pár silných rukou popadl řetěz, který mu poutal ruce a prudce ho postavil na nohy. Bylinkář se zapotácel a poprvé od chvíle, co se probudil, si  uvědomil, že u sebe nemá svou hůl. To už ho ale strážný v kápi vlekl z cely pryč. Tasartir se za ním potácel dlážděnou chodbou a v duchu se pomalu smířil s tím, že až jeho snad krátká cesta skončí, šálek čaje na něj nejspíš nebude čekat. 

Chodba, kterou ho osoba v kápi táhla, náhle skončila u paty schodiště. Tasartir tiše zaklel. Schody by byly dost nepříjemné i s holí a bez řetězů. Cesta nahoru byl pomalá a úmorná. Jeho věznitel na jeho obtíže nebral ohledy, kdykoliv Tasartir klopýtl nebo zpomalil, následovalo prudké škubnutí řetězem, kvůli kterému několikrát upadl. Dlaně měl pokryté prachem a zaschlým blátem, vlasy úplně všude. V těle pořád ještě cítil pozůstatky jedu, kvůli kterému si připadal jako by se pohyboval ve vodě. Kdyby měl jasno hlavě, mohl by svou situaci lépe zhodnotit. K tomu by mu právě pomohl ten šálek čaje. Soustředil se tedy aspoň na tu myšlenku. 

Když dosáhli na vrchol schodiště, byl potlučený, po jednom z pádů měl odřené koleno a obě dlaně a stále se mu mírně motala hlava. V duchu byl vděčný, že mu nechali alespoň boty - jednu podrážku měl zesílenou, aby se rozdíl v délce jeho nohou zmenšil. Pořád by preferoval svou hůl, nebyl zvyklý chodit bez ní, ale i tak to alespoň trochu pomáhalo. 

Schodiště ústilo do sálu, který byl kdysi pravděpodobně hlavní místností nějaké pevnosti. Jak se zdálo, stav budovy se s časem zhoršoval, strop sálu byl v jednom místě probořený a z praskliny v podlaze se k otvoru ve stropě natahoval mladý strom. Pod něj, takřka do jeho stínu, kdosi umístil křeslo, které bylo zřejmě kdysi součástí místní výbavy, ale poté, co byla pevnost opuštěná, zůstalo tady a bylo ve stejně mizerném stavu jako jeho okolí. V křesle seděl muž v tmavé róbě, obklopený dalšími postavami v kápích. které, jak se zdálo, hltaly každé jeho slovo.

“Bratře Vanavore, přivádím zrádce, kterého sis vyžádal,” promluvil zakuklenec, který Tasartira přivedl a postrčil bylinkáře dopředu tak prudce, že upadl na kolena. Muž z křesla pomalu vstal a až komicky důstojně dokráčel až k nim. Byl Tasartirovým pravým opakem - rovný, vysoký a štíhlý, s nakrátko ostříhanými vlasy. 

“Bylinkáři,” promluvil. Jeho hlas byl hlasem někoho, kdo byl zvyklý mít autoritu v každé situaci. “Je čas, abys byl potrestán za své hříchy.”