Chvíle klidu

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

 Tak se mi zase úspěšně povedlo něco napsat, a to i přes den strávený v práci a steh na palci. Tady je má dnešní oběť, sice malá, ale myslím, že docela milá. Příjemné čtení!

Vaše Lordie

Na nebi zářily hvězdy. Kornel si nebyl jistý, kdy je viděl naposledy, ale soudě dle jiných souhvězdí, která na obloze zářila, to muselo být už hodně dlouho, co se jen tak zastavil a zadíval se na ně. Teď ovšem konečně nastala ta pravá chvíle, kdy se mohl pohodlně opřít o sloupek ohrady za vesnicí a jen tak se dívat, bez toho, aby ho něco trápilo nebo rozptylovalo. Nebylo úplné ticho, z vesnice sem doléhal tlumený smích a zpěv doprovázený hudbou. Nic z toho ale nebylo dost hlučné na to, aby přerušilo jeho chvíli klidu. 

Kornel se zhluboka nadechl. Bylo trochu chladno, což se od začínajícího podzimu dalo čekat. Ve večerním vzduchu byla cítit hospodářská zvířata, maso, které uprostřed vsi opékali na rožni a lehká vůně heřmánku. Ta tu ještě před chvílí cítit nebyla. Kornel maličko natočil hlavu, právě včas aby zahlédl stín, který se odlepil od jednoho z domů. 

“Tak jsem tě našel! Tvůj bratr říkal, že budeš někde tady.”

“Amro,” usmál se Kornel slabě.

“Chvíli jsem se bál, že ses někam ztratil,” prohlásil androgynní půlelf a zastavil se vedle něho. “Můžu se na chvíli přidat?”

“Mhm. Pokud s sebou nevedeš někoho dalšího.”

“To bych si nedovolil. Vím, že máš rád svůj klid,” ujistil ho Amra a posadil se. Hlavu si opřel o Kornelovo rameno. “Co je tamhleto?” ukázal kamsi na oblohu. Kornel zvedl oči v sloup. 

“V hvězdách se vyznáš líp než já. A zrovna Kotlík pozná každé malé dítě.”

“Ale mně se líbí, když mi je ukazuješ ty. Co je tohle?”

“Páv. Podle legendy to byl milenec Ildyra, aelamského boha krásy a lásky. Když zemřel, Ildyr vzal jeho duši a v podobě páva s ní ozdobil noční oblohu.”

“Ach ta romantika!” zasmál se Amra.

“Nevím, nechtěl bych každou noc sedět na obloze a koukat, jak si mě každý prohlíží a povídá si o mém milostném životě,” poznamenal Kornel.

“K čemu milostný život?”

“Přesně tak.”

Amra se chvíli vrtěl a posouval se, až skončil vleže, s hlavou opřenou o Kornelovy nohy. 

“Moje oblíbené je tamhleto,” ukázal.

“Severní sova?”

“Jo. Víš, co je na sovách zvláštní? Všichni si z nějakého důvodu myslí, že jsou moudré, ale ve skutečnosti je sova jenom koule peří, vyvalených očí a zášti. A dokáže otočit hlavu až úplně dozadu.”

“To zní jako můj bratr. O něm si lidi taky myslí, že je moudrý.”

“Ale dokáže takhle otočit hlavu?”

Kornel chvíli předstíral hluboké zamyšlení.

“Myslím, že sova vede,” usoudil nakonec. “I když Tasse zase dokáže opatřit peníze na večeři…”

“Sova ti nachytá myši.”

Kornel sklonil hlavu, aby Amrovi viděl do obličeje. 

“To se mi snažíš prodat sovu nebo co?”

“Jenom ti vyjmenovávám její výhody.”

“Oproti mému bratrovi?”

“S bratrem jsi začal ty,” vyplázl na něj Amra jazyk.

“Tak co dál?”

“Sova lítá po nocích.”

“Tos neviděl mého bratra. Nebo paní Adalgardu.”

“Dva za jednu sovu? To bych už musel něco přihodit,” uchechtl se Amra. “I když stejně nevím, co bych dělal se dvěma rozmazlenými šlechtici… Zvlášť,” zvedl ruku a šťouchl Kornela do nosu, “když už jednoho mám.”