Jedeme na výlet

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Dobrá zpráva, státnice mám úspěšně za sebou! Zatím jsem bohužel neměla čas psát, sotva jsem se vzpamatovala, chystám se na totéž, co oznamuje název dnešní povídky - vyrážíme na výlet! Ale nenechám vás tu jen tak, tady máte povídku. Navazuje na tu z minulého týdne, tak si ji užijte!

Vaše Lordie

“Dobré ráno, Floro!” zhlaholil světlovlasý bojovník až podezřele veselým tónem a přisunul si židli vedle věštkyně. Překvapeně nadzvedla obočí.

“Dobré ráno,” opáčila nejistě. Usmíval se, ale jeho úsměv připomínal spíš vyceněné zuby hladového vlka. Vzápětí se naproti ní posadila ta hezká, mladá kněžna. Ta se neusmívala. Vypadala smrtelně vážně. 

“Floro,” pronesla. “Musíme si promluvit.”

“Kde máte svého bylinkáře?” zeptala se Flora zmateně. Předchozí večer se zdálo, že se od sebe ti tři nehnou ani na krok. 

“To je právě to,” řekl bojovník, který, jak si vzpomínala, se jmenoval Kornel. “Je pryč. Během noci zmizel a my nemáme tušení, kde je.”

“Oh,” řekla Flora. “Nemohl prostě odejít?”

“Sám by neodešel, aniž by nám o tom řekl. Ne uprostřed noci, když nevíme vůbec nic. Tak jsme si říkali, že bys o tom možná mohla něco vědět…”

“Takže budeš muset svoji snídani zkrátit,” dodala kněžna Adalgarda. “Protože tě s sebou vezmeme na malý výlet. A ty nám povíš všechno, co by nám mohlo pomoci.”

Adalgardina představa výletu, jak se ukázalo, znamenala svižnou chůzi za hradby města, kde by si mohli promluvit, aniž by je někdo poslouchal. Pod jejím vedení mířili od hradeb směrem k blízkému lesu, který se táhl dál až k úpatí hor na severu. Flora šla poslušně mezi Adalgardou a Kornelem, ale než stihli vejít mezi stromy, náhle se zarazila. 

“Dál bychom jít neměli,” řekla nesměle. “Vanavor tohle místo považuje za posvátné území. Místní lidé sem moc často nechodí, ale… dál bych nechodila. Nerada bych, aby-”

“Aby co?” přerušil ji Kornel. “Takže je něco, co bys nám chtěla říct?”

Flora se rozhlédla kolem a pak je stáhla kousek od cesty, na místo, kde se na mezi tyčily dva kameny opřené o sebe. 

“Tady bychom měli mít klid,” řekla. Posadila se do stínu pod kameny a povzdechla si. V obličeji byla úplně bledá. “Doufala jsem, že o tomhle nebudu muset mluvit. Děti lesní říše jsou kult. Jeho členové jsou fanatici a Vanavorovi věří každé slovo. Přesvědčí je o tom, že jsou potomci elfů a Skrytého lidu a že musí chránit svoji kulturu. Učí je, že nikdo jiný nemá právo na to, co považují za svoje. Nevím, jestli tomu on sám věří, ale je dost přesvědčivý, alespoň pro ty, kdo hledají svoje místo a ve skrytu si chtějí připadat nějak výjimečný. Možná se mu jenom líbí ta moc... Možná mu váš řád někdy nějak ublížil.” Na okamžik se odmlčela, pohled upřený někam do prázdna, jako by se nad něčím rozmýšlela. Nakonec rozhodně kývla. “Doufala jsem, že je to úplně za mnou, ale asi vám to budu muset říct…” Třesoucí se rukou si odhrnula vlasy z obličeje a zavřela oči. “Byla jsem jedna z nich.”

Kornel se zhluboka nadechl, ale nic neříkal.

“Nejdřív jsem myslela, že je to to místo, kam patřím. Místo, kde si konečně budu připadat, jako že něco znamenám… To, že je něco špatně, jsem si uvědomila až když zemřel člověk. Přesněji řečeno trpaslík - mistr Grundrut z vašeho řádu,” podívala se na Kornela. 

“Takže je skutečně mrtvý,” konstatovala Adalgarda. “Mohlas nám to říct už včera,” dodala přísně. 

“Nikdo mimo Děti lesní říše o tom neví. Většina místních věří, že prostě odešel. A já… nechtěla jsem s nimi být spojená. Doufala jsem, že když vás varuju, budete opatrní a zmizíte odtud.” Po tváři jí sklouzla slza. “Nejradši bych tu část svého života úplně vymazala.”

“Řád se o tomhle musí dozvědět,” prohlásil Kornel. “Jestli jde Tassemu skutečně o život, tak-” hlas mu zakolísal a on se kousl do rtu. “Je nějaká šance se dostat se do sídla toho tvého kultu a zase ven?”

“Neříkej tomu můj kult, prosím,” zamumlala Flora. “A nevím, poslední dobou bylo mým cílem dostat se odsud co nejdál. Neměla jsem v úmyslu se sem vrátit, dokud nezačaly ty sny…”

“Sny?” ozvala se Adalgarda. Flora nesměle přikývla.

“S vaším bylinkářem jsem se setkala už před nějakou dobou, ale nečekala jsem, že se znovu uvidíme tak brzy. Zjevil se mi ve snu a vyzýval mě, abych se vrátila sem… Potom, co jsem mu věštila z run a mluvila s ním o významu snů, věřili byste tomu?”

“Takže není náhoda, že jsi tady,” poznamenal Kornel zamyšleně.

“Nemyslím si. Možná je to šance jako tuhle kapitolu mého života konečně ukončit…”

“Pokud při tom zachráníme život mému bratrovi, tak prosím,” povzdechl si Kornel. 

“Nevím, jestli je možné zachránit někoho z jejich vězňů,” přiznala Flora. 

“Víš, kde mají sídlo? Vyznáš se v něm?” vyzvídala Adalgarda.

“Ano… Myslím, že ano. Strávila jsem v něm dost času.”

“Budeme potřebovat, abys nám řekla všechno, co víš. Možná nám i nakreslila mapu. A zavedla nás tam. Vymyslíme plán, jak ho dostat ven.”

“Zdá se, že vyrážíme na další výlet,” prohlásil Kornel a vstal. Jakmile byla na nohou i Adalgarda, spěšně ji odvedl o něco dál. “Myslíš, že jí opravdu můžeme věřit, urozená paní?” zeptal se šeptem. 

“Místní lidé nevypadají zrovna přátelsky,” připomněla mu. “Myslím, že je to naše nejlepší šance. Kdyby se to zvrtlo, máš moje svolení použít svůj meč.”