Obrazy na zdi

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Doufám, že si užíváte letního, občas trochu bouřlivého počasí, chodíte hodně ven a dostatečně pijete! Já sedím doma a učím se na státnice. A zveřejňuju povídky, který jsem napsala před třičtvrtě rokem. Ale už jenom pár týdnů a bude pokoj (a taky konec prázdnin, ale s tím se už nějak popereme). Tak si užijte dnešní povídku, příjemné čtení!

Vaše Lordie

“Takže… Kdy jste mi hodlali říct, že váš bratr je král?” zeptal se Adalgarda a ještě jednou se rozhlédla po komnatě, která jí byla přidělená. 

“Už víš, že jedna naše sestra je královna,” opáčil Tasartir a s heknutím se posadil na její postel. “Na tohle prostě nějak nepřišla řeč. Navíc bude králem teprve po zítřejší ceremonii.”

“Na to, že váš bratr vládne celé jedné zemi, nepřišla řeč,” opakovala Adalgarda. 

“O Kay jsme ti řekli, protože jsi byla na cestě stát se její dvorní dámou, dřív nebo později bys na to přišla,” přidal se k debatě Kornel. 

“A když říkáš Kay, myslíš královnu Kayleigh.”

“Přesně tak.”

“Nemůžu uvěřit, že jste členy hned dvou královských rodin,” povzdechla si Adalgarda a rukou si prohrábla vlasy. “Co mám s tou informací vůbec dělat?”

“Užij si korunovaci a to, že můžeš zase po dlouhé době spát v prachových peřinách a flirtovat s hezkými dívkami. A nosit čisté šaty,” kývl Tasartir směrem k šatům zavěšeným na paravánu. 

“Nezapomeňte, že jsem tady jako diplomat ze dvora královny Kayleigh.”

“Taky jsi tu jako náš host,” dodal Kornel. “Mohli bychom tě tady provést.”

“To by bylo hezké... “ přikývla. 

“Výborně! Tasse, zvedej se! Ať má naše urozená paní klid na převlékání!”

Tasartir si dramaticky povzdechl a s pomocí svojí berly se zvedl. 

“Budeš chtít, abychom ti sem poslali komornou?”

“Ne, zvládnu to sama.”

Když o něco později vyběhla z komnaty na chodbu, oba bratři už čekali venku. Teď už byli oba upravení a v čistém oblečení. Tasartir seděl v kolečkovém křesle. Adalgarda při pohledu na něj nadzvedla obočí.

“Vypadáš jako starý šlechtic nad hrobem,” prohlásila.

“Matka trvala na tom, že pokud budu tady, nebudu si namáhat nohy,” zabručel. “Mimochodem, tohle jsme našli cestou,” ukázal za sebe, na mladíka, který se ležérně opíral o jeho křeslo. Ten se napřímil, vysekl Adalgardě poklonu, při které podlahu za sebou zametl kravským ocasem a natáhl k ní čtyřprstou ruku. 

“Sindri k vašim službám, urozená paní. Je mi potěšením tě poznat.”

“Těší mě,” usmála se rozpačitě. “Jsi bard?” 

“Troufal bych si říct, že ten nejlepší v okolí, ale někteří by možná nesouhlasili,” zazubil se. 

“Takže ty jsi ten bard, se kterým Tasartir utekl z vězení?”

“Vidím, že moje reputace mě předchází, alespoň v nějakém ohledu.”

“Oh tu historku vykládá každému,” odfrkl si Kornel. 

“Bard, který měl být na korunovaci, je indisponovaný, tak jsem zjednal náhradu,” vysvětlil Tasartir, jako by svého bratra ani neslyšel. “Je naším hostem stejně jako ty, urozená paní. Takže!” tleskl rukama a Kornel polekaně nadskočil. “Kdo chce vidět obrazovou galerii a smát se otcovým předkům?”

“Veď nás,” vyzvala ho Adalgarda.

Jak se ukázalo, Tasartir měl s kolečkovým křeslem očividně zkušenosti, pohyboval se obratně a o dost rychleji než po svých. Jak trochu rozpačitě vysvětlil, byl sice schopný pěšky ujít značné vzdálenosti, ale nebylo to zcela bezbolestné. Kdykoliv navštěvoval svou matku (kterou byla, jak se ukázalo, královna matka), trvala na tom, že by své nohy měl šetřit. 

“Po schodech stejně musím chodit pěšky a ještě za mnou to křeslo musí někdo tahat,” vysvětloval. 

Poté, co se jim podařilo překonat několik schodišť a pár odboček, ocitli se v dlouhé chodbě, po obou stranách lemované obrazy. Z většiny z nich na ně zírali předkové a příbuzní královského rodu. po chvíli mezi nimi ale narazili na několik obrazů, které se lišily. Postavy na nich vypadaly tak nějak živěji, uvolněněji a barvy byly jasnější. Na jednom z nich byl lovecký výjev, druhý znázorňoval hrající si děti. 

“Ty jsou od mistra Stígandra?” ozval se Sindri překvapeně. 

“Byl to otcův dvorní malíř,” odpověděl Kornel. “Víš o něm?”

“Jestli o něm vím! Mistr Stígandr je jediný troll, který se proslavil jako malíř! Kdyby to byl bard, je to můj největší vzor! I tak je to můj vzor!”

“Mohli bychom vás představit,” navrhl Tasartir. Sindri jenom zůstal zírat s vytřeštěnýma očima, neschopen slova. Adalgarda si mezitím prohlížela obraz s dětmi. 

“Jste mezi nimi i vy dva?”

“Ano, my i naši sourozenci. Vidíš to malý tady?” Kornel ukázal do rohu, kde seděla asi desetiletá dívka se světlými vlasy a malý chlapec s vlasy skoro bílými. “To je Tasse a Kay. Měli jsme učitele, ale to ona nás doopravdy naučila číst. A mimochodem, Tasartir byl jako dítě vždycky takhle zamračený. Hrozně vážné dítě. Trochu uvolnit se naučil až s-”

“To by stačilo,” přerušil ho Tasartir. “Za chvíli bude večeře,” dodal rozpačitě. “A já už umírám hlady. Vrátíme se sem později.”