Kdo s koho

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Máme tu zase středu, tentokrát tu úplně poslední před popravou. A popravou myslím státnice, které mám příští týden. Potom už se možná zase dostanu k nějakému tomu novějšímu psaní. Doufám. Snad mi tahle povídková obětina aspoň trochu pomůže k úspěch. Tak příjemné čtení!

Vaše Lordie

Tasartir byl při vstupu do hostinců zvyklý na ledacos. Veselé výkřiky na pozdrav, hlasitý zpěv i nadávky sklepnic, kterým od poslední návštěvy nezaplatil. Na co ale nebyl zvyklý, bylo naprosté ticho, které zavládlo, když s Kornelem a Adalgardou vstoupili do hostince U Bystré myši v podhorském městečku Everfrost. Atmosféra v mázhauzu jako by jejich příchodem zamrzla, v souladu s názvem města. Všechny oči v místnosti se na ně upřely a sledovaly každý jejich pohyb.

“Tohle je hodně zvláštní,” poznamenala Adalgarda potichu, když si našli místo k sezení a nechali se obsloužit smrtelně vážnou sklepnicí. Hovor kolem nich se vracel jen velmi pomalu a rozpačitě, jako kdyby se všichni měli mnohem víc na pozoru. “Stává se tohle často?”

“Ještě nikdy se to nestalo. Ale jsme dost daleko na severu, bylinkáři se tu moc často nevyskytují. Někde v okolí tu býval dům, kde naši lidé mohli přenocovat a pobývat během cesty dál na sever, ale posledních pár let sem nikdo nechodí a od místního člena řádu nemáme žádné zprávy. Zatím se nám nepodařilo zjistit proč.”

“A proto tu jsme?” zajímala se Adalgarda.

“Vlastně ano. Řád potřebuje zjistit, co přesně se s mistrem Grundrutem stalo.”

“Takže Tasse je tu dneska hrozně oficiálně,” dodal Kornel. 

“A mě táhnete s sebou, protože…”

“Protože potřebujeme někoho, kdo má rozum.”

“Oh. Takže jste si k vyšetřování vybrali mě.”

“Byla jsi naše nejjistější volba.”

“Takže co máme teď v plánu?”

“Navečeříme se a přespíme,” oznámil Tasartir. “Zítra se pokusíme zjistit, kde mistr Grundrut bydlel a co se s ním stalo.”

Od vedlejšího stolu se ozvalo zašoupání židle. Potom hlas: “Možná to bude o něco komplikovanější, než si myslíte. Udělejte mi místo, prosím.”

Jakmile se Kornel a Adalgarda odsunuli z cesty, přisunula si k jejich stolu židli dívka se špičatýma ušima. 

“Zdravím,” usmála se na Tasartira. “My už se známe.”

“Ty jsi ta věštkyně,” řekl trochu přihlouple. 

“Flora,” opáčila a mrkla na Adalgardu. “Těší mě.” Byla hezká, s jemnými rysy a kulatým obličejem. “Tady tenhle tvůj přítel mi slíbil, že nás představí, ale zatím k tomu nebyla příležitost.” Než Adalgarda stihla odpovědět, obrátila se Flora zpátky na Tasartira. “Měli bychom být opatrní,” řekla. “Vím, co se tu děje, a nebude se vám to líbit.”

“Řekni nám, co víš,” vyzval ji bylinkář. 

“Až donedávna byl váš řád v Everfrostu celkem oblíbený. Mistr Grundrut byl jedním z představených vašeho řádu, že? Udělal pro tohle město mnoho dobrých věcí. Ale před pár lety se tu objevil jeden cizinec.” Na okamžik se zarazila, jako by si na něco vzpomněla. Pokynula všem, aby se k ní naklonili blíž. “Možná bychom tenhle rozhovor měli dokončit někde v soukromí. Můj pokoj je v patře, druhé dveře vpravo.” Zvedla se a jakoby nic přešla k pultu, zaplatila sklepnici a vyšla po schodech nahoru.

Netrvalo dlouho a ostatní ji následovali. Jídlo si nechali odnést nahoru - Tasartir na tom zásadně trval. Ve Flořině pokoji se posadili, kde mohli, a věštkyně se znovu usmála. 

“Díky za důvěru,” řekla. “Snažila jsem se někomu říct, o co tady jde, ale až doteď mě nikdo neposlouchal. Teď už chápu, proč jsem se sem musela vrátit.” 

“Možná bude nejlepší, když nám řekneš, o co tady jde,” promluvil opatrně Kornel. Flora přikývla.

“Ovšem! Tak tedy - už je to pár let, co se tady ve městě objevil jeden cizinec. Říká si Vanavor a tvrdí, že je poloviční elf. Prý zastupuje… skupinu, řekněme. Říkají si Děti lesní říše a údajně mají být ochránci dědictví elfů a Skrytého lidu. Jejich představa je taková, že lidé jako členové vašeho řádu a jim podobní, jsou zloději, kteří neprávem používají praktiky, které náležejí jenom elfům a Skrytému lidu.”

“To je hloupost,” ozval se Tasartir. “Elfové náš řád založili. Spousta našich členů jsou elfové, půlelfové nebo… nebo potomci Skrytého lidu. Praktiky, jaké používáme, jsou určeny pro kohokoliv, komu by mohly pomoct.”

“To já samozřejmě vím,” přikývla Flora. “Ale oni ne. Nebo tomu aspoň nechtějí rozumět. Vanavor si kolem sebe vybudoval kruh, který poslouchá každé jeho slovo. Jejich metody jsou dost agresivní...“ Sklopila oči. “Obávám se, že mistr Grundrut už dost možná není mezi živými.”

“Takže něco jako kult?” zeptal se Tasartir. 

“Dalo by se to tak říct,” přikývla. 

“Pořád ještě nevím, jestli bychom ti měli věřit,” přiznal. 

“Tomu naprosto rozumím.”

“Ale pokud mluvíš pravdu… Asi budeme tomu kultu muset ukázat kdo s koho. Postarat se o to, aby dál neškodili.”

“Znáš to tady ve městě?” vyzvídal Kornel. 

“Nějakou dobu jsem tu žila.”

“Možná bys nás tu zítra mohla provést a povědět nám, co dalšího víš.”

Přikývla. Krátce na to jim stále zamračená sklepnice přinesla jídlo, se kterým byli brzy hotovi. Když o nějakou dobu později Floru opustili, aby se mohli vyspat, poznamenal Tasartir ke svým společníkům: “Nemyslím, že by lhala. Ale rozhodně neřekla všechno, co ví. Zítra z ní nespustíme oči.”

O pár hodin později, těsně po tom, co začalo svítat, vtrhl Kornel do Adalgardina pokoje. 

“Tasartir zmizel!” oznámil s vyděšeným výrazem.