Přesýpací hodiny

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Ne, nezapomněla jsem, co je za den. Dneska tu pro vás mám jednu ze svých asi nejoblíbenějších povídek. Její psaní jsem si na podzim moc užila, tak doufám, že se bude líbit i vám. Navazuje na povídku Na křižovatce z minulého týdne. Tak příjemné čtení!

Vaše Lordie

Noc v lese kolem Soldinského jezera byla tichá a na první pohled se zdála i klidná. Bylo to ale napjaté, vystrašené ticho. Ticho, jaké nastane, když se všechno v okolí bojí byť jen pohnout lísteček nebo vydechnout. Na mýtině nedaleko jezerního břehu hořel oheň. Kolem něj se mezi několika spícími muži povalovaly části kožené zbroje, zbraně a zbytky od večeře. Skupina žoldáků si nepočínala nijak opatrně. Už teď si byli jistí, že jsou ve zdejším lese pány. 

Fence, který měl zrovna hlídku, vstal, aby mohl zkontrolovat koně, kteří podřimovali uvázaní pod mladou břízou. Zdálo se, že je vše v pořádku. Pak jeho pozornost upoutal tichý zvuk. Jako by o sebe zaklapaly dva kousky dřeva. Spěšně vyrazil zkontrolovat několik ochranných amuletů zavěšených po obvodu mýtiny. Dokud budou na svém místě, měli by být před bytostmi z lesa v bezpečí. Byly na svých místech na větvích stromů a zlehka se pohupovaly ve větru. Fence si ulehčeně oddechl a svižným krokem se vrátil k ohni. Cestou do něj přihodil několik kusů dřeva a plameny se divoce roztančily. Znovu se posadil a po pár minutách se mu začaly zavírat oči. 

Vyrušilo ho náhle zakašlání. Fence polekaně nadskočil a začal se rozhlížet. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval a zjistil, odkud zvuk přichází. Na okraji mýtiny stála mezi stromy shrbená postava. 

‘Co tu chceš?” oslovil Fence cizince a sklouzl rukou k boku, kde měl krátký meč.

“Jen bych si na chvíli rád odpočinul a ohřál se u ohně,” zazněla odpověď. “Bloudím tady po lese už celou věčnost a jsem vyčerpaný.” Neznámý poutník měl slabý přízvuk někoho, kdo dost možná vyrůstal někde na jihu. Fence znovu vstal a popošel o něco blíž k okraji mýtiny, ruku stále na jílci meče. 

“Dokaž, že nejseš jeden z nich.”

Cizinec zvedl ruku a maličko odhrnul plášť, do kterého byl zabalený. Na krku mu visel kovový amulet ve tvaru mnohalisté květiny. Symbol řádu Železného květu. 

“Myslíš, že někdo ze Skrytého lidu by dokázal snést něco takového?” Zdálo se, že si cizinec všiml, že mu Fence stále ještě úplně nevěří, protože dodal: “Odměním tě, pokud mě necháš aspoň na chvíli se ohřát.”

To žoldáka přesvědčilo.

“Tak pojď,” vyzval poutníka. Ten přikývl a opřel se o hůl, které si Fence chvíle nevšiml. Pomaličku dokulhal k ohništi a posadil se na spadlý kmen. Fence se usmál. S jedním mrzákem by si poradil i sám, kdyby začal působit potíže. 

“Odkud cestuješ?” zeptal se, když se posadil vedle něj.

“Vracím se ze setkání našeho řádu do Núelu a zaslechl jsem nějaké zvěsti o místním jezeře. Prý má nějaké zvláštní účinky.”

“Jediný zvláštní účinek, který má, je smrt,” zasmál se Fence. “Žije v něm kelpie. Celý tenhle les je vlastně plný zrůd.”

“Proto tolik ochranných opatření, co?” 

“Až sem k ohni se nikdo z nich neodváží,” prohlásil Fence hrdě. “Už hezkejch pár dní to tady čistíme, brzo po těch potvorách nebude ani vidu.”

“Moc záslužná činnost,” pokýval cizinec hlavou. Ve světle ohně ho teď Fence viděl o něco lépe. Byl podsadité, rozhodně ne atletické postavy, v zaprášeném, ale dobře šitém a nejspíš také drahém oblečení. Zpod kapuce mu do obličeje padaly prameny světlých, skoro bílých vlasů. Pokud Fence mohl podle jeho postavy i oděvu soudit, neměli se bylinkáři od Železného květu zrovna nejhůř. To mu něco připomnělo.

“Říkal jsi něco o odměně?” zeptal se dychtivě. “Že se mi odměníš, když tě nechám se na chvíli ohřát.”

“To je pravda,” přikývl bylinkář a jedna jeho ruka zmizela v záhybech pláště. O chvíli později se opět vynořila s předmětem, který v šeru jemně fialovorůžově světélkoval. Byly to přesýpací hodiny vyrobené ze skla a pečlivě vyřezávaného dřeva. Zdrojem světélkování byl písek uvnitř. “Tyhle hodiny jsou nesmírně vzácné,” řekl a lehce s nimi zatřásl. “Písek v nich je vlastně směs drcených drahokamů a dračích šupin a má velmi silný magický potenciál. Pokud je vlastní někdo, kdo má alespoň špetku magického talentu… Řekněme, že dokud se písek sype, posílí magický potenciál toho, kdo hodiny používá. Takhle-” obrátil hodiny a položil je na pařez vedle sebe. Písek se okamžitě začal přesýpat. Potom natáhl ruku směrem k ohni, který náhle změnil barvu a zalil je bledě modrou září. Bylinkář prudce zvedl paži k nebi a plameny vyšlehly do výšky několika metrů a ozářily celou mýtinu. 

Hlasité hučení, které událost provázelo, probudilo Fencovy společníky. Jeden z nich s vyděšeným výkřikem vyskočil na nohy. Vzápětí mu krkem proletěl šíp. Druhý popadl meč a ze země se vrhl směrem k bylinkáři. Cestu mu náhle zastoupila postava v kožené zbroji, v jedné ruce meč, v druhé amulety, které lovci večer zavěsili kolem svého tábořiště. Třetí z Fencových přátel ani nestačil vykřiknout, když cizinec máchl rukou a z ohně vyšlehl plamen. Žoldákůva košile okamžitě vzplanula. Fence tasil svůj vlastní meč a po cizinci s nim sekl. Ostřím zachytil jeho bok a bylinkář vykřikl. Jeho plášť a tunika začaly tmavnout krví. Fence podnikl další výpad, tentokrát se ale jeho čepel v půli cesty zastavila. Mezi ním a bylinkářem stál bojovník, který jen okamžik předtím zastoupil cestu jeho kamarádovi. Na jeho meči byla krev. 

“Jen to zkus,” vyzval ho. Fence se ohlédl. Dva z jeho společníků byli mrtví. Jeden se stále ještě zmítal na zemi v plamenech. Ten poslední jen tiše ležel na zemi a zdálo se, že spí - tedy jen do chvíle, než si všiml dvou šípů, které mu trčely z hrudi. Tohle byl dobře naplánovaný útok, který je zastihl zcela nepřipravené. A tak Fence udělal věc, která mu v tu chvíli přišla na mysl. Rozeběhl se, v běhu máchl mečem, aby přesekl provazy, kterými byli uvázaní, a vyskočil na nejbližšího koně. Spěšně ho pobídl. Pokud bude dost rychlý, možná by z toho mohl vyváznout se zdravou kůží.

Příliš pozdě si uvědomil, že kůň neběží tam, kam ho pobízí. Opsal veliký oblouk kolem mýtiny a zamířil přímo k břehu jezera. Teprve teď si Fence všiml, že tenhle kůň nemá uzdu ani sedlo. Seskočit se mu nepodařilo, seděl jako přilepený. A hladina jezera, lesknoucí se ve svitu hvězd, se blížila. Než v přesýpacích hodinách spadlo poslední zrníčko zářivého písku, zavřela se nad ním hladina.