Na křižovatce

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Máme tu zase středu a protože je třičtvrtě července za námi, já se pilně učím na státnice (a občas trajdám po městě, podle toho, co zrovna potřebujeme pořídit). Bohůmžel to znamená, že pokračuje vydávání loňských wordvember povídek, které vycházely v listopadu 2020 na facebooku tohoto blogu. Dobrá zpráva je, že navazuje na tu z minulého týdne, takže pokud jste zvědaví na další vylomeniny té mojí party, máte štěstí. Příjemné čtení!

Vaše Lordie

“Každou chvíli tam budeme, nechtěl bys nám říct, o co přesně vlastně jde?” Kupodivu to byl Kornel, který tak důrazně Seba oslovil, když se u konce své cesty zastavili na křižovatce. Vypadal nejistě a neustále těkal očima po okolí. “Myslím, že bychom všichni rádi věděli, do čeho to vlastně jdeme.”

“Nemyslím, že by to bylo potřeba,” opáčil Seb a pokrčil rameny. “Jsem si jistý, že si poradíte bez potíží.”

“Takže se s tebou celou dobu táhnete až sem, čekáme, až nám pořádně vysvětlíš o co jde, a ty nám to stejně neřekneš?” ozvala se Adalgarda. “Možná bychom se na téhle křižovatce měli prostě otočit a jít si svou cestou, ne?”

Seb jí věnoval ledový úsměv. “Možná bych tě měl sníst,” prohlásil. “Vsadím se, že bys chutnala naprosto-”

Ještě to ani nestihl doříct, když měl najednou pod bradou vraženou Tasartirovu berlu. Podsaditý bylinkář byl úplně rudý v obličeji, ale v očích měl odhodlání.

“Ani na to nemysli,” procedil mezi zuby. “Je mi jedno, kdo jsi nebo co jsi. Ohrozíš někoho z lidí, na kterých mi záleží, a už si nezaplaveš. To ti přísahám.”

Kornel, který se pohnul ve stejnou chvíli jako Tasartir, pomalu spustil meč. 

“To platí dvojnásob,” řekl. Seb v obranném gestu pomalu zvedl ruce.

“S ním bych si poradila sama,” prohlásila Adalgarda. “Ale díky. Sebe,” oplatila kelpymu úsměv. “Sebe. Ty potřebuješ naši pomoc, je to tak? Možná bys, vzhledem k tomu, že pomoc potřebuješ ty a ne my, měl trochu spolupracovat.”

“S vámi není žádná zábava,” zašklebil se Seb. “Ale dobrá. Když to tedy tak nutně potřebujete vědět…”

“Prostě nám to řekni,” povzdechl si Tasartir a spustil berlu, aby se o ni mohl opřít. 

“Je to nepříjemná situace.”

“To jsme pochopili,” odsekl Kornel. “Přestaň už konečně kroužit kolem, chodit kolem horké kaše a vodit nás za nos a jdi k věci!”

“Je to nějaká skupina lovců. Nebo dobrodruhů. Detaily jsem nezjišťoval. Loví nás. Viděl jsem je, jak spálili strom i s dryádou, která v něm žila. A teď jsou u mého jezera. Všichni v okolí mají strach. Je nás tu málo, nedokážeme se proti nim sami sjednotit. A oni jsou příliš chytří na to, aby se nechali nachytat.” Odplivl si. “Mluví se o tom, že něco hledají. To, že hledají  na špatném místě, je netrápí.”

Tasartir se zhluboka nadechl. Měl zavřené oči a ztěžka se opíral o svou berlu.

“Proč jsi nám tohle neřekl hned?” Jeho tón byl pomalý a vážný. 

“Nevěděl jsem, jestli byste takovou žádost přijali,” pokrčil Seb rameny. 

“My nejsme ty,” zavrčel Tasartir. “Jestli zabíjejí bezbranné tvory, někdo je musí zastavit. Přinejmenším zjistíme, co se s tím dá dělat.”

“Vážně?” ozval se Kornel. “Totiž- Tohle je spíš něco, co bych čekal od sebe. Ty ses nikdy moc nevrhal do nebezpečí. Nebo do většiny věcí, co nějak zaváněly prací nebo námahou vůbec.”

“Jenže tenkrát nejspíš nešlo o životy.”

“Co takhle přestat do sebe rýt?” navrhla Adalgarda. “Uvidíme, jaká je situace a zjistíme, co se dá dělat. Myslím, že bychom měli  být schopni nějakým způsobem pomoct.”

“Pokud se vám to podaří, možná tě nesním,” zazubil se Seb. 

“To bych ocenila,” opáčila. “V tom případě ti možná neprostřelím hlavu šípem.”

Pokračování zde.