Podívej se ven

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Hrozně moc se omlouvám, snad mi Odin odpustí, včera jsem nestihla zveřejnit povídku, ale teď to rychle napravím. Bakalářku mám odevzdanou, jsem přestěhovaná, ale musím se začít učit na státnice, takže ještě pořád nebudu mít moc prostoru k psaní. Naštěstí mám ale ještě nějaké šuplíkové povídky z loňského wordvemberu, takže je tak trochu využiju. Užijte si dnešní (včerejší?) povídku a hezký zbytek týdne!

Vaše Lordie

“V tomhle okamžiku musíš být rychlá a nenápadná. To, že jsi vyměnila kostku, nesmí nikoho ani napadnout. Důležité je, aby nikdo nezískal dojem, že bys mohla podvádět.”

“Takže nevzbudit pozornost,” přikývla Adalgarda.

“Přesně tak,” pokračoval Tasartir. “Obvykle je dobré nevyhrávat moc, to obvykle vzbuzuje podezření.”

“Chápu.”

Adalgarda vzala do ruky kostku, kterou jí Tasartir podal a hodila s ní. Padlo stejné číslo, jako když házel on. 

“Teď ti vysvětlím, jak kostky nejsnáze vyměnit. Na začátek bys měla-”

“Tasartire?” Do pokoje, kde Tasartir a Adalgarda seděli u stolu, vtrhl Kornel. “Máme tak trochu problém. Aspoň myslím, že je to problém.”

“Co se-”

“Podívej se ven.”

“Proč bych se-”

“Prostě se podívej.”

Tasartir poslechl. Chvíli upřeně civěl z okna, jako by se snažil rozpoznat, jestli to, co vidí, je skutečné. 

“Bohové,” zamumlal nakonec. “Co ten tady dělá?”

Za oknem jejich pokoje stál muž. Nebyl přímo pod oknem, stál o kus dál, na okraji cesty. Byl vysoký (podle Adalgardina odhadu nejspíš podobně vysoký jako Kornel) a šlachovitý, oblečený do něčeho, co vypadalo jako kombinace oděvu svlečeného z utonulého nebožtíka a starých rybářských sítí. V kombinaci se sinalou kůží a popelavě bílými vlasy plnými vodních rostlin dával celý jeho zjev jasně najevo, že nejde o člověka.

“Kdo to má být?” zeptala se Adalgarda.

“On,” zavrčel Tasartir. 

“To mi moc neřekne,” poznamenala. 

“Na tom nezáleží,” řekl a vstal. 

“Co chceš dělat?” 

“Půjdu mu říct, aby zmizel.”

“Myslel jsem, že ho chceš najít,” ozval se Kornel. “Pořád mluvíš o tom všem, co bys mu řekl.”

“To možná… Ale nechci do toho zatahovat nikoho z vás.”

“Týká se to i mě!” odsekl Kornel. 

“Já vím! Vím to, dobře? Jenom…” Tasartir si povzdechl. “To, že je tady, je divné. Nikdy se takhle neobjevil. Musí mít něco za lubem. Takže teď půjdu a zjistím, co chce.”

“Půjdeme s tebou,” řekl Kornel. “Kdyby se něco stalo, můžeme ti krýt záda.”

“To je fér.”

Když vyšli z hostince, cizinec se opíral o strom u cesty. Tvářil se samolibě, jako kocour, který právě objevil hrnec smetany. 

“Chlapci,” promluvil. Měl silný přízvuk, který Adalgarda nedokázala zařadit. “Je hezké vás zase vidět, po tak dlouhé době.” Jeho tón byl konejšivý, jako by zpíval ukolébavku. 

“Sebe,” opáčil Tasartir. “Nemůžu říct, že bych tě rád viděl.”

Cizinec - Seb - se usmál.

“To je fér. Oba vypadáte dobře. Vyrostli jste.”

“Když jsi nás viděl naposledy, byly Tassemu tři roky a já se sotva učil chodit,” ozval se Kornel dotčeně. 

“Věř mi, kdyby to záleželo jen na mě, nebylo to naposledy,” ujišťoval ho Seb. Stále měl ten samý potměšilý úsměv, ale jeho oči - žluté, jak si Adalgarda všimla - v sobě měly něco, co vypadalo jako zrnko naděje. “Proto tu ale nejsem… Dnes jsem přišel jako cizinec, který,” zamnul si ruce stejným způsobem, jako to dělával Tasartir, když byl nervózní, “který žádá o pomoc.”

“O pomoc?” opakoval Tasartir skoro pohoršeně. “Jakou pomoc bys zrovna ty mohl chtít? Jak ti vůbec můžeme věřit?”

“Bylinkáři tě naučili, co mohli. Víš, že nedovedu lhát. A pokud by se ukázalo, že se vás snažím oklamat, máte moje svolení mi kolem krku okamžitě hodit provaz z lýka a pověsit mě na nejbližším stromě. Bude to stačit?”

Tasartir si povzdechl. 

“Tak co chceš?”

“Moje jezero je v ohrožení.”

Pokračování zde.