Sny nechávají vzkazovat

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Dobrá zpráva, možná se mi konečně podařilo dopsat tu bakalářku! Ještě poslat na poslední překontrolování a snad mi ji dovolí i odevzdat! Bohužel to znamená, že jsem nestihla napsat novou povídku, ale v šuplíku jich mám pořád ještě spoustu a teď snad budu mít o povinnost míň. Tak si užijte čtení a hezký začátek prázdnin!

Vaše Lordie

Tasartir neměl zrovna nejlepší ráno. Předchozího večera toho vypil o něco víc než měl a jeho hlava mu to teď tvrdě připomínala. Kdyby si teď mohl vybrat, ještě by ležel v posteli, možná s pořádnou miskou horkého vývaru. Místo toho slíbil Adalgardě a Kornelovi, že je doprovodí na místní jarmark, a byl rozhodnutý svůj slib dodržet. Původně se tu chtěl porozhlédnout po nějakém povyražení. Teď to spíš vypadalo, že bude shánět něco, co by mu mohlo pomoci s tou příšernou bolestí hlavy. 

Zbavit se svého bratra a mladé kněžny bylo pro Tasartira až překvapivě snadné. Adalgarda se odpojila jako první, zaujala ji lukostřelecká soutěž. Nebo možná spíš místní dívky, které soutěž s chichotáním sledovaly. Okamžitě si stáhla vlasy do ohonu a oznámila bratrům, že na ni nemají čekat. “Buď se sejdeme někde tady nebo večer v hostinci,” prohlásila. Kornel Tasartira opustil krátce potom, když se dal do vášnivé debaty se skupinkou mladých ozbrojenců. Tasartir se příliš nezajímal o téma, o kterém diskutovali. Mohlo to být cokoliv od nejlepšího způsobu broušení meče až po výhody a nevýhody kožené zbroje.

Dál tedy Tasartir pokračoval sám. Loudavým krokem míjel jeden stánek za druhým, jeho bolavá hlava mu ale nedovolila si cokoliv užívat nebo něčemu věnovat pozornost. V duchu prosil všechny bohy, kteří by náhodou mohli poslouchat, aby co nejdřív narazil na něco, co by mu nějakým způsobem pomohlo. 

Pak si všiml stanu, který stál stranou od ostatních. Na první pohled působil stejně křiklavě a vtíravě jako stánky ostatních trhovců, ale přece jen na něm bylo něco odlišného. Možná to bylo tím, že byl uzavřený. Nebo tím, že u vchodu viselo několik amuletů a náboženských symbolů, mezi kterými Tasartir poznal také medailon, jaký nosili členové jeho řádu. Až na to, že nebyl kovový, ale pečlivě vyřezaný z kousku dřeva. Tasartir dokulhal blíž a vzal medailon do ruky. Byl vyřezaný až neuvěřitelně přesně. 

“Zdá se, že moje amulety konečně někoho přivábily,” ozval se zničehonic tichý hlas těsně před ním. Tasartir ustoupil o krok dozadu, ztratil rovnováhu a málem upadl. V poslední chvíli ho ale zachytil pár silných rukou a pomohl mu postavit se zpět na nohy. “Přišel sis nechat číst z ruky, bylinkáři?”

Osoba, která ho zachytila, vypadala na první pohled jako elfka - velké oči, úzký nos a špičaté uši. Na druhý pohled si Tasartir všiml detailů, které nasvědčovaly něčemu jinému. Příliš dlouhé uši, příliš velké oči, které tak trochu připomínaly kravské… Okamžitě mu bylo jasné, proč žádný z amuletů u vchodu nebyl železný.

“Máš něco na bolest hlavy?” zeptal se.

“Za správnou cenu…”

Přikývl a následoval ji do stanu. Uvnitř nebylo mnoho prostoru, jen na stůl pokrytý bohatě vyšívaným kusem látky a dvě židle. 

“Prosím, posaď se,” vyzvala ho. Poslechl. S úsměvem si sedla naproti němu. “Tak, nejdřív něco na tu tvou hlavu.” Natáhla ruce a položila je Tasartirovi na spánky. “Teď se zhluboka nadechni… Představ si, jak se všechna ta bolest hromadí na jednom místo… A výdech…”

Tasartir vydechl a skutečně cítil, jak bolest hlavy mizí. Jako by ji věštkyně prsty vytahovala ven. Za okamžik bolest pominula úplně. 

; “Co za to budeš chtít?” 

“Až později. Takže, chceš, abych ti četla z ruky?”

“Něco méně vágního a nicneříkajícího bys neměla?”

Pokrčila rameny a z kapsáře vytáhla lněný váček. Nechala ho se podívat dovnitř. Byly v něm pečlivě opracované a ohlazené kousky kostí s vyrytými symboly.

“Do toho,” kývl Tasartir.

Věštkyně sáhla do váčku a vytáhla hrst kostí, které hodila na sůl mezi nimi. Pozorně se na ně zadívala. 

“Zajímavé... “ řekla. “Měl jsi někdy v poslední době nějaké zajímavé sny?”

“Proč?”

“Zdá se, že ti tvé sny nechávají něco vzkazovat… Něco, na co by ses měl zaměřit.”

“Na co přesně?”

Věštkyně protáhla obličej. 

“Zrovna ty bys měl vědět, že takhle to nefunguje, bylinkáři. Odpovědi nepřijdou samy, musíš je hledat.”

“Tohle ti ty runy taky řekly? Ještě něco, co bych měl vědět?”

“Tvoje společnice se nejspíš dostala do konfliktu s bratry jedné z dívek u lukostřelby, možná by někdo měl zakročit.” Než stihl Tasartir odpovědět, mávla rukou. “To mi neřekly runy, ale moje pomocnice chvíli před tím, než jsi sem přišel. Teď už je to buď vyřešené nebo ještě horší.”

“Takže-”

“Takže bys měl asi běžet. Zprávu, kterou jsi měl dostat, jsi dostal. Věnuj pozornost svým snům. Něco se z nich dozvíš.”

“Dobrá…” zamumlal Tasartir, i když se zdálo, že si svou odpovědí příliš jistý není. “Co za svoje služby budeš chtít?”

“Víš co? Chtěla jsem požádat o laskavost, ale úplně bude stačit, když mi povíš něco málo o dámě, která tě provází. Tak trochu zaujala mou pozornost…”