Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Doufám, že si užíváte prázdniny, ať už je u vás horko nebo bouřka. Nebo obojí. Já se konečně začala pořádně učit na státnice, takže nemám příliš mnoho prostoru ke psaní, což znamená další šuplíkovku z loňského wordvemberu. Naštěstí jich mám vážně hodně. Takže abych vás dlouho nenapínala, máme tady pokračování povídky Podívej se ven z minulého týdne. Příjemné čtení!
Vaše Lordie
Cesta k Soldinskému jezeru byla tichá a napjatá. Seb kráčel vepředu, za ním pomalu postupovali Adalgarda a Kornel na svých koních. Tasartir, který tvrdohlavě odmítal se ke koním vůbec přibližovat, se ploužil vzadu a byl důvodem, proč museli každou chvíli zastavovat. Vrcholem všeho bylo, když zjistili, že se někde po cestě zastavil, a bude třeba se pro něj vrátit.
“Tohle už trochu přehání,” povzdechl si Kornel, když Tasartira zahlédl sedět na balvanu u okraje cesty.
“Proč tak hrozně odmítá jezdit na koni?” vyzvídala Adalgarda
“Tvrdohlavý,” zasmál se Seb. S pohledem na Kornela dodal: “Někoho mi tím připomíná.”
“Oba máme zvláštní vztah ke koním. Mně trvalo roky, než se mi podařilo nějakého na sebe nechat zvyknout natolik, aby mě nechal na něm jezdit. Tasartir se rozhodl, že mu to za to trápení nestojí,” vysvětloval Kornel a zamračil se při tom na Seba. “Myslím, že vím proč.”
Úsměv, který mu Seb věnoval, byl tak nevinný, jak jen mohl být nevinný úsměv někoho s ústy plnými ostrých dravčích zubů.
Když k němu dorazili, Tasartir na balvanu napůl ležel a měl přivřené oči.
“Je čas na oběd,” oznámil, aniž by jim věnoval větší pozornost.
“Vážně se nechceš svézt?” zeptal se ho Kornel. “Cesta by nám ubíhala rychleji. Pěšky ti to nedělá dobře na nohy ani na záda.”
Tasartir mávl rukou.
“Na tu svoji herku mě nedostaneš. A i kdyby, nebudu se hnát dál, dokud se nenajíme.”
Adalgarda seskočila na zem a začala si protahovat nohy.
“Možná bychom se mohli na chvíli zastavit. Také začínám mít docela hlad. A je tu celkem hezky.”
“Myslel jsem, že toho vydržíte víc,” zašklebil se Seb. “Ale vidím, že lidé jsou pořád stejně slabí, jako vždycky byli.”
“I ty potřebuješ odpočívat a jíst,” odsekl Tasartir.
“Když mám hlad, vyrazím na lov. Nemusím kolem toho dělat takové drama jako vy, se všemi vašimi výmysly.”
Tasartir se prudce posadil a vytřeštil na něj oči.
“Výmysly,” opakoval. “Výmysly? Napadlo tě někdy, že jídlo není jenom požírání syrového masa? Je to rituál! Je to společenská událost! Je to… Je to… Jídlo je nejlepší přítel člověka!”
Seb si odfrkl.
“Jak říkám. Drama.”
“Nemůžu uvěřit, že jsi moje krev,” prohlásil Tasartir dotčeně. Kornel se pobaveně usmál.
“Jedna z věcí, které bere opravdu vážně,” poznamenal směrem k Adalgardě.
“Všimla jsem si,” pokývala hlavou. “Možná bychom mohli rozdělat oheň,” navrhla nahlas. Tasartir byl v tu ránu na nohou.
“Mám u sebe nějakou zeleninu, mohli bychom uvařit polévku,” navrhl.
“To bude chvíli trvat,” namítl Kornel.
“Myslím, že to mu teď nevysvětlíš,” usoudila Adalgarda. “Zdá se, že má jasný cíl.”
“Přesně tak,” potvrdil Tasartir smrtelně vážně. “Musím mu,” máchl rukou směrem k Sebovi, “ukázat o co přesně přichází.”
Seb pobaveně blýskl očima.
“Možná bych se mohl nechat poučit,” řekl. “Ale potom splníte svůj slib a vrátíte se se mnou k jezeru.”
“Platí,” kývl Tasartir. “Teď něco uvidíš. A ochutnáš.”
“Já úplně zapomněl, jaký je, když jde o jídlo,” pošeptal Kornel Adalgardě.
“Předpokládám, že to není poprvé,” zasmála se tiše.
“Někdy ti povím, co všechno byl pro jídlo schopný udělat,” slíbil jí. “Mám pěkných pár historek. Připomeň mi to, až budeme mít tohle všechno za sebou.”
Žádné komentáře:
Okomentovat