Staré pohlednice

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak mám zkoušky za sebou! Ale státnice ještě před sebou, což znamená, že musím urychleně dopsat bakalářku. Což znamená, že nestíhám psát nic jiného. Takže tu pro vás mám zase jednu šuplíkovou, wordvemberovskou. Snad se mi zatím ta bakalářka povede.

Vaše Lordie

"Tohle tu včera večer nebylo," poznamenal Viktor, když ráno vešel do obchodu. V ruce držel svazek obálek. "Byly za dveřmi, někdo je sem musel dát potom, co jsi dorazila," prohodil směrem k Sáře.

"Mohli to sem dát kdykoliv, byla jsem tady přes noc," zasmála se Sára. Seděla za pultem s hrnkem horkého kakaa a krkavec Petržel jí seděl na rameni. "Je tam něco napsáno?" 

Viktor svazek obrátil v rukou. "'Pro paní Ignácii Čejkovou: byli jsme spokojeni, zde je poplatek, který jste si určila.' Zajímavé…"

"To rozhodně. Ukaž, zkontroluju je."

"Ignácie je paní?"

Sára s úsměvem pokrčila rameny. "Kdo ví?" Vzala si balík do rukou a podržela ho u zapálené svíčky. "Hmmm, vypadá bezpečně. Nezdá se, že by v tom bylo něco negativního… Ale možná bychom měli počkat na Ignácii, jenom pro jistotu."

"Počkat na mě proč?" ozvalo se ze zadní místnosti. 

"Někdo zaplatil svou objednávku," odpověděla Sára lehkým tónem. "Chtěli jsme, aby ses na to podívala."

"Hned to bude!" odpověděla Ignácie vesele a vzápětí se objevila v obchodě. Na sobě měla dlouhý, strakatý svetr a v rukou dva hrnky, ze kterých se kouřilo. "Á, Viktore, jsem ráda, že jsi dorazil! Jsi tu právě včas na čerstvé kakao."

Viktor rozpačitě přijal svůj hrnek. Tohle bylo něco, na co si pořád ještě nemohl zvyknout. 

"Brzy budu mít hotový ten tvůj svetr," dodala Ignácie a mrkla na něj. "Právě včas na začátek zimy."

"Díky," zamumlal Viktor. "C-co za to budu dlužný?"

Ignácie mávla rukou.

"Už pro mě pracuješ, to bohatě stačí. Kromě platí si zasloužíš něco navíc. I když je to jenom kouzelný svetr, který tě zahřeje pokaždé, když to potřebuješ. Vím, jak špatně snášíš zimu."

"Díky…" zopakoval Viktor ještě rozpačitěji.

"Jen si zvykej," řekla mu Sára. "Takhle to je pořád."

"Zasloužíte si to," opáčila Ignácie. "A teď mi ukažte ten balíček."

Sára i Viktor zároveň ukázali na svazek obálek na pultu.

"Ty vypadají celkem přátelsky," poznamenala Ignácie a zkontrolovala lístek se vzkazem. Potom rozvázala stuhu, která obálky držela pohromadě. Vůbec nic se nestalo. Ignácie vzala do ruky první obálku a otevřela ji. Z obálky vyklouzl kus tvrdého papíru a spadl na pult.

"Pohlednice?" ozval se Viktor.

"Hořkosladké vzpomínky," opravila ho Ignácie a pohlednici zvedla. "Přesně jak zněla dohoda s tímhle zákazníkem."

Sára otevřela další obálku.

"Jsou pěkně staré," prohlásila. Očima přelétla text, psaný vybledlým sépiovým inkoustem. 

"Můj nejdražší, počítám dny do chvíle, kdy se spolu shledáme. Kéž byste tu mohl být se mnou a užívat si horké slunce i nádherné noci," četla nahlas. "Tohle zní jako něco, co by si psali dva velice blízcí lidé," řekla.

Postupně prošli všechny pohlednice v balíku. Jak se zdálo, postupně mapovaly léta vztahů v němž jeden nesmírně toužil být s tím druhým. Jak se cítil ten druhý, z nich nevyplývalo. Bylo z nich cítit velké množství lásky, touhy a stesku. Proto snad to měly být hořkosladké vzpomínky.

Nakonec se dostali k poslední pohlednici. Text na ní byl psaný stejným sériovým inkoustem, ruka, která ho psala, ale byla roztřesená, jako by pisatel zátěží mohl udržet pero v ruce.

"Nejdražší," psalo se v něm, "můj život se již chýlí ke konci, díky Vám ale byl nezapomenutelný. Snad si na mne i Vy ve Vašich dalších staletích někdy vzpomenete. Děkuji za všechno."