Neznámo

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Je zase středa, u mě v pokoji je k padnutí já se musím naučit ještě na dvě zkoušky a napsat bakalářku. To znamená, že pro dnešek tu pro vás mám jen něco kratšího, osvěžujícího, šuplíkového. Příjemné čtení!

Vaše Lordie

“Tohle… je dost nečekané,” pronesl Tasartir pomalu. “Jsem si jistý, že jsem tu už někdy byl, ale vypadalo to tu jinak…”

“Jinak než mlhavý podzimní les?” zeptala se pobaveně Adalgarda. 

“Mhm. Docela dobře si pamatuju, že kdykoliv jsem se tu za posledních pár let ocitl, vypadal tenhle les jako uprostřed léta. Nezávisle na roční době jinde.”

“Začarovaný les?”

“Jiné vysvětlení nemám. Bohužel o něm není mnoho záznamů, lidé se mu obvykle vyhýbají. Bývají tu sídliště Skrytého lidu. Jediný, kdo se tu čas od času pohybuje bez obav, jsou elfové. A někdy taky členové našeho řádu.”

“Hledáte tu bylinky?”

“Přesně tak,” potvrdil Tasartir. Kornel se hlasitě zasmál.

“A nováčci se hecují a sází o to, kdo dojde do Březového domu.”

“A Březový dům je…?”

“Stavení, ve kterém mohou členové Železného květu v bezpečí přenocovat. Bývalo poblíž cesty, která lesem vedla, ale kdo ví, jak je to teď?” povzdechl si Tasartir. “Tohle by nám mohlo ledacos zkomplikovat.”

“Mohu se zeptat, proč se tam vůbec potřebujeme dostat?”

“Tassemu včera přišla zpráva od představených řádu,” odpověděl Kornel dřív, než jeho bratr stihl byť jen otevřít ústa. “Chtějí, aby ten záchytný bod zkontroloval, protože došlo k, cituji, ‘nečekaným změnám’. Hádám, že tohle bude jedna z nich.”

“Tahle cesta vypadá úplně jinak, než kdy dřív,” dodal Tasartir starostlivě.

“Jsi si jistý, že jsme nepřišli z jiného směru než jsi zvyklý?” navrhla Adalgarda.

“Vždycky chodím ze stejného směru!” odsekl Tasartir. 

“To je pravda,” přidal se Kornel. “Někdy je až neskutečně tvrdohlavý v tom, jak k věcem přistupuje.”

“Cesty lesem se obvykle nemění. Neměly by se měnit.”

“To vyprávěj téhleté,” zašklebil se Kornel. “Zjevně si dělá co chce a vede si, kam chce.”

“Jak to vypadá, vede někam do neznáma,” poznamenala Adalgarda. 

“Hm,” zabručel Tasartir dotčeně. “Takže je možné, že Březový dům je úplně někde jinde než vždycky byl. Takže bychom ho vůbec nemuseli najít.” Opatrně se sesunul na kámen u cesty a berlu si položil vedle sebe.

“Tak tady asi umřeme!” prohlásil Kornel vesele. 

"Ne, půjdeme dál," potřásl Tasartir hlavou. "Jenom se s tím budu chvíli srovnávat."

"Třeba se ten váš Březový dům drží u cesty," navrhla Adalgarda. 

"Doufejme. Jak jsem řekl, jdeme víceméně do neznáma."

"To zní celkem zábavně."

"Pokud to přežijeme. Existují důvody, proč se sem lidé bojí chodit."

"Zatím to popravdě vypadá jako romantická procházka," usmála se Adalgarda. "Tedy… vypadalo by to jako romantická procházka. S někým jiným. Bez urážky, pánové."

Tasartir jenom mávl rukou a Kornel se zazubil. 

“Třeba to ještě romantická procházka bude. Jestli zase potkáš nějakou hezkou dryádu… Nebo třeba potkáme tři a bude to romantická procházka pro nás všechny.”

“Bohové,” povzdechl si Tasartir. 

“Na romantiku ho neužije,” mrkl Kornel na Adalgardu. “Ale znám jednoho kováře, kterému by se to určitě líbilo…”

“Teď už trochu pokoušíš svoje štěstí, bratře,” zabručel Tasartir a pomalu se s pomocí své berly začal zvedat na nohy. “No nic, nedá se nic dělat. Budeme muset vyrazit a prosit všechny bohy a přírodní síly nám nakloněné, abychom našli Březový dům ve zdraví a nečekaly tam na nás žádné nepříjemnosti. Dávejte pozor a neopouštějte cestu,” dodal s pohledem upřeným na bratra.

“Jako by se stalo,” přikývl Kornel. “Nebo nestalo? No, raději půjdeme.”