Náhodné setkání

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Na to, že je zkouškové, se mi překvapivě daří psát. Vzhledem k tomu, že je stále ještě Pride Month, mám tady další lehce queer povídku, tentokrát crossover s wordvemberovskými povídkami mého nejoblíbenějšího goblina Kalamity Iharo, jejíž blog najdete tady. Doufám, že jsem nezklamala a její nebohé děťátko bude dostatečně in character. Pár crossover povídek s jejími postavami jsem už psala, zatím jsou na mém facebooku, ale časem přibydou i sem.  Zatím si užijte tuhle, hodně štěstí při zkouškách a Happy Pride!

Vaše Lordie

Ještě pár takových incidentů, napadlo Tasartira, a asi začne každou noc usínat s očekáváním, že se probere ve vlhké, studené vězeňské cele. Když k tomu opravdu dojde, nebude aspoň zaskočený, a když ne, bude to příjemné překvapení. Hezky si večer odříká všechno, za co by mohl skončit zatčený. Tak. To znělo jako mnohem lepší plán než se s křikem vzbudit na hromadě zvlhlé slámy a pak půl hodiny přemýšlet, kde to vlastně je a proč. O něco horší to ovšem bude, když nebude střízlivý…

Dál ležel na hromadě slámy s pohledem upřeným na strop. Sotva na něj dohlédl, jediné světlo, které v cele bylo, sem dopadalo skrz okénko v okovaných dveřích a to mu mnoho detailů o místě, kde se právě nacházel, neosvětlilo. Alespoň s výjimkou toho, že byl ve vězení. To mu bylo celkem jasné. A vlastně tu ani nebylo na co se dívat - hromada slámy, z níž velkou část zabíral on, kyblík v rohu a u dveří otlučený džbán se zteplalou vodou. To zjistil, už když se probudil poprvé a rozhodl se svou novou ložnici prozkoumat.

Nebyl si tak úplně jistý, co bylo za denní dobu, když se dveře do jeho cely otevřely. Dovnitř nahlédl strážný s lampou.

“Už můžu jít?” zeptal se Tasartir s nadějí, ale odpovědí mu byl jenom hrubý smích.

“Ty si ještě počkáš, hochu! Ale nudit se nebudeš, přivedli jsme ti společnost!”

Lampa opět zmizela. Vzápětí cosi o rozměrech dospělého muže dopadlo na slámu vedle Tasartira. 

“Vyvolával rvačky v hospodě, myslím, že si budete skvěle rozumět!” sdělil mu ještě hlas strážného a dveře se znovu zabouchly.

“Bohové,” povzdechl si Tasartir a opatrně se posunul blíž k bezvládnému tělu, které leželo na boku zády k němu. Možná to nebyl úplně dobrý nápad, pokud se jeho nový spoluvězeň pral v hospodě, mohl by se dost možná ohnat i po něm. Tasartir se ale chtěl ujistit, že aspoň dýchá. 

“Hej!” sykl. “Slyšíš mě?”

“Hnggg,” odpověděl mu spolunocležník. 

“To mi toho moc neřekne. Jsi v pořádku?”

“Uhhhhh… Myslím, že mě vzali něčím po hlavě,” zamumlal nový vězeň. Slova se mu trochu slévala dohromady a Tasartir si byl jistý, že se dnes podíval na dno nejednomu džbánku.

Tasartir se posunul ještě o něco blíž. Natáhl ruku a dotkl se jeho ramene. Ruka jeho spoluvězně náhle vystřelila a popadla ho za zápěstí. Tasartir vyjekl.

“Promiň,” zadrmolil spoluvězeň. “Reflex.” Jeho hlas byl Tasartirovi neskutečně povědomý. Z nějakého důvodu se z jeho vzpomínek vynořil teplý letní večer a tichý zvuk flétny.

“Jen se chci ujistit, že je všechno v pořádku,” ujistil ho Tasartir opatrně a pokusil se vykroutit ze sevření jeho ruky. Celkem zbytečně, ale postřehl, že má dlaň a zápěstí ovázané obvazem. “Jsem bylinkář.”

“Heeeej, já jednoho bylinkáře znám! Možná ho budeš znát taky!”

“To nevím,” odpověděl Tasartir. V duchu zhodnotil situaci. Pokud by se jeho nový spolubydlící převalil na záda, bude ležet obličejem přímo v tom malém obdélníčku světla z chodby a on by mohl zhodnotit, jak moc ho praštili. Navrhl mu to.

“Eeeh, moc práce,” zabručel vězeň. 

“Tak to ti budu muset trošku pomoct,” povzdechl si Tasartir a znovu ho vzal za rameno. Docela pěkně svalnaté rameno, postřehl. “Uvolni se a jenom se nech převalit, nemusíš vůbec nic dělat,” vyzval ho. 

“Mhm.”

“Tak jdeme na to.”

Tasartirův spoluvězeň se převalil jako hadrová panenka a bylinkář si oddechl. Kdyby byl střízlivý, nejspíš by ho vzhledem k hbitým reflexům a trénovaným svalům nesvedl vůbec nic. 

“Výborně,” prohlásil bylinkář a naklonil se blíž, aby mu viděl do obličeje. “Tak, teď klid, jenom musím zkontrolovat jestli- Anisi?”

“To je moje jméno!” zajásal mnich. “Odkud ho-” Tasartir se naklonil tak, aby část světla z chodby dopadla i na jeho obličej. “Hej, tebe znám!”

“Okamžik, jenom zkontroluju…” 

“Ty jsi ten… No… Ten… Máš bráchu!”

“To mám,” zamumlal Tasartir a dál se ujišťoval, že Anis není nějak vážně zraněný. Momentálně to byl jediný způsob, jak se vypořádat s tím, že se nacházel sám v místnosti s nesnesitelně atraktivní osobou.

“Ale mezi váma dvěma jseš ty ten roztomilej!”

Tasartir se zarazil.

“Opravdu?”

“Jo.” Anis se přihlouple usmál. “Víš, žes mi chyběl?”

Tasartir se kousl do rtu. 

“Ty mně taky. Mimochodem, vypadá to, že jsi v pořádku, jenom trochu potlučený a pořádně opilý.”

Místo odpovědi Anis zvedl ruku, kterou nedržel Tasartira za zápěstí, a dotkl se pramene vlasů, který bylinkáři utekl zpoza ucha.

“Máš delší vlasy,” zamumlal. 

“Konečně. Trvalo celou věčnost, než mi dorostly.”

“Vypadá to hezky.”

“Sotva mě vidíš.”

“Mám tu… představivost, ne?”

Tasartir rychle uhnul ze světla a doufal, že si Anis nevšiml, jak rudne. 

“Taky’s mi chyběl,” řekl znovu. “Nemám s kým pít. Kornel většinou trvá na tom, že bude ten zodpovědný, a paní Adalgarda pokaždé smutní po tvojí vysoké kamarádce nebo jedné věštkyni, se kterou se občas sejdeme.”

“Měli bychom se spolu pořádně opít,” prohlásil Anis. 

“Možná až se odsud dostaneme.”

“Jo. Půjdem do hospody-”

“Ideálně někde, kde nás zase nezatknou-”

“A pořádně se opijeme.”

“To zní hezky.”

Nastalo ticho, trochu rozpačité, ale poklidné. Po chvíli se Tasartir zeptal: “Vrátil bys mi mojí ruku?”

“Ne,” odtušil Anis a přitáhl si ji na hrudník. “Moje. Nedám.”

Teď už Tasartir musel být úplně rudý. 

“Leží se ti aspoň pohodlně?” zjišťoval. 

“Ta sláma je trochu tvrdá,” přiznal mnich a trochu se zachrul. 

“Tak počkej.” Tasartir se opatrně posouval, až se zády dotkl kamenné zdi. “Teď se nadzvedni,” nařídil a když ho Anis poslechl, opatrně ho popotáhl směrem k sobě. V duchu při tom, i když trochu zdráhavě, děkoval svému kolečkovému křeslu. Díky tomu, že se ho naučil ovládat sám, měl v pažích aspoň nějakou sílu. Přitáhl si Anise těsně k sobě, až se mu v pololeže opíral o hrudník a břicho. 

“Lepší?”

“Mhm.”

“Výborně.” Něžně mu prohrábl rozcuchané vlasy. “Tak zkus trochu spát, ať ráno k něčemu jsi.”