Dva proti jednomu

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Je zase středa a včera nám začal Pride month! A protože se mi zkouška sice nepovedla, ale měla jsem volné odpoledne, vzala jsem request od svojí drahé polovičky a tady máte výsledek. Tak příjemné čtení!

Vaše Lordie

Prásk!

Jak se Tasartirova lebka střetla se zemí, napadlo ho, jaký to mohl být hezký den. Začal opravdu hezky. Bylo příjemně teplo. Trochu zataženo. Výtečná snídaně. 

Pomalu otevřel oči a posadil se. V hlavě mu tepalo a byl si jistý, že bude mít pořádnou bouli. Na tom ale teď nezáleželo. S pomocí své hole se začal stavět na nohy. 

„Tak to ne!“ sykl hlas někde za ním a kdosi se pokusil mu hůl podtrhnout. To ale Tasartir čekal a přenesl váhu na svou delší nohu. Ozvalo se tiché zaklení. Bylinkář se ohlédl. Přímo za ním stál mladý muž v tmavém plášti. Jedna ruka mu zářila zlatým světlem, stejně jako spona, kterou měl připnutou pod ramenem.

„Neznáme se odněkud?” zeptal se Tasartir a naklonil hlavu. 

„Nic nezkoušej!” odsekl mladík, kouzlo stále připravené v ruce. Byl docela hezký, se snědou pletí, tmavýma očima a kudrnatými vlasy svázanými do krátkého ohonu. 

„Zatím jsem vůbec nic neudělal,” pokrčil rameny Tasartir. „Jenom se mnou někdo pořádně praštil o zem. Neříkám, že za jiných okolností by mi to tak moc vadilo, ale takhle je to… Jak to jenom vyjádřit?” Jednou rukou se přidržel hole, tou druhou si teatrálně zamnul bradu. „Tak trochu nešťastné. A neslušné. Jenom tak někoho položit na záda bez udání důvodu… Ani nevím, že bych udělal něco, za co bych si to zasloužil.“

„Dobře to víš!” zazněl další hlas, z druhé strany. V koutku jeho zorného pole se cosi pohnulo. Další postava. Mírně natočil hlavu. Žena, podle jeho odhadu podobně stará jako ten mladý mág. Taky podobně hezká - stejná snědá pleť, tmavé oči, jen o něco delší vlasy s vyholenými stranami. V každé ruce držela šavli. „V tomhle městě nemáš co pohledávat.“

„Vidíš, a přitom toho tady pohledávám docela dost. Především tedy dobré jídlo a nocleh, možná nějakou tu společnost, ale hlavně také jednu svoji známou, čas od času tady pobývá.“

„Opustíš tohle město,“ oznámila mu. Její výraz připomínal člověka, který se díval na něco odporného.

„Ale to ne,“ zamračil se Tasartir. „Sotva jsem sem dorazil. Asi mi budete muset připomenout, jestli jsem provedl nějakou nepředloženost…“

Odpovědí mu byl jen rozzuřený výkřik a záblesk páru ostří. V poslední chvíli stihl zvednout hůl a jeden z úderů odrazit. Do druhého útoku šermířka nevložila dostatečnou sílu, takže se mu jen svezl po rameni a zanechal trhlinu ve vlněném bylinkářském plášti.

„Tohle je kvalitní vlna!“ zalapal Tasartir dramaticky po dechu. „Víš, kolik mě stálo si tenhle plášť nechat udělat? Teď to budu muset nechat spravit! Existují jiné způsoby, jak ze mě servat  oblečení,” dodal a mrkl. Dívka si odfrkla a znovu švihla šavlí. Tentokrát se mu podařilo ukročit z cesty, málem při tom ale klopýtl. Musel udělat krok, aby neztratil rovnováhu. Pak další. Pak se zády opřel o kamennou zeď. Pod bradou ucítil jemné pálení, jak mu pod krk zlehka přitiskla svou šavli. 

„Dobře…“ zamumlal. „Pokud mi teď nehodláš podříznout krk, nemám asi žádné námitky.“

„Pokud odejdeš z města a přestaneš trápit místní, tak ti krk nepodřízne,“ ujistil ho mladík. Stál teď jen kousek za svou sestrou - Tasartir se rozhodl, že když si jsou tak moc podobní, musí to být sourozenci - s rukou stále zářící zlatým světlem.

„Možná bys mi mohl aspoň vysvětlit, co jsem provedl, že to místní tak trápí?“ navrhl Tasartir. 

„Měl bys to vědět, už kvůli tobě zmizelo pár lidí,“ zazněla odpověď.

„Ah. Vy si myslíte, že jsem ta místní kelpie, na kterou je vypsaná odměna.“

„A nejsi snad? Viděl jsem tě v lázni, máš jizvy od železa!“

Tasartir překvapeně nadzvedl obočí. 

„Většina lidí začíná u uší, očí a tak podobně… Zdá se, že ty máš trochu jiný vkus,“ usmál se provokativně. Mladík vytřeštil oči. 

„Já- totiž-”

„Přestaň se s ním vybavovat, Yamo!“ povzdechla si jeho společnice. „Jenom se snaží odvést pozornost.“

„Ale tvoji pozornost jsem neošálil, co?“ vyklouzlo Tasartirovi. Dívka zavrčela a hrot její šavle se mu přitiskl pod bradu o něco hlouběji. Cítil, jak mu běhá mráz po zádech. Nebýt toho, že by ho pohybem ruky mohla zabít, užíval by si to mnohem víc. Ani tohle ale nebylo špatné. Byla vyšší než on, možná tak o půl hlavy, a světlo odpoledního slunce házelo odlesky na její svalnaté paže. Přes rty se jí táhla úzká jizva. Kdyby Tasartirovi nabídla, že s ním znovu praští o zem, možná by neodmítl.

„Svaž ho,“ přikázala Yamovi. Kouzelník vytřeštil oči.

„Jsi si jistá?“

Přikývla. 

„To by ani nemuselo být,“ pokusil se usmát Tasartir a obrátil svou pozornost zpět na Yamu. „Ale pokud bys na tom trval…“ Zavřel oči. Znovu je otevřel. Pomalu, jako kočka. „Tak do toho,“ vyzval ho a pozvedl ruce s holí, aby na něj lépe dosáhl. Yama si povzdechl a pohnul rukou. Světlo, které v ní stále ještě zářilo, se zamihotalo, zavlnilo a najednou držel v ruce smotaný provaz. 

Tentokrát vytřeštil oči Tasartir. 

„Prosím,“ zamumlal. „Do toho.“

Magický provaz byl na jeho zápěstí překvapivě jemný. Tasartir by dokonce přísahal, že jde o nejpříjemnější provaz, s jakým se za svůj život setkal. Jeho překvapení poněkud kalila skutečnost, že jakmile měl spoutané ruce, mohl jen stěží jít o holi. Dopadlo to tak, že se s Yamou, který ho držel spoutaného, šoural vzadu, zatímco Yamova sestra (Tasartir si byl jistý, že musí jít o dvojčata nebo přinejmenším sourozence) s jeho holí si to rázovala dobrých pár kroků před nimi. 

„Máte smysl pro spravedlnost, co?“ poznamenal Tasartir. 

„Nemáme rádi, když někdo ohrožuje nevinné lidi,“ zamumlal Yama s pohledem upřeným dopředu. Tasartir si byl jistý, že dělá všechno proto, aby se na něj nepodíval. 

„Takové, jako jste vy, mám rád. Vlastně by se dalo říct, že jsme svým způsobem kolegové.“

„O tom pochybuju,“ zasmál se Yama rozpačitě. „Já a Yaminna neunášíme lidi abychom je později… Co s nimi váš druh vůbec dělá? Jíte je?”

„Kepie lidi jedí, ve většině případů, to je pravda. Já většinou jenom koušu. Mimochodem… Uvažovali jste, co by kelpie dělala v městských lázních? Nebo proč by si pronajímala pokoj v hostinci? Nebo třeba… že jste nechytili tu správnou osobu?“

„Lžeš,” zabručel Yama. 

Tasartir se k němu naklonil tak blízko, že se hlavou skoro dotýkal jeho ramene. 

„Uvědomuješ si, cos právě řekl?“ zašeptal.

Yama se zastavil. 

„Bohové,“ zamumlal. 

„Bohové,“ přikývl Tasartir. 

„Yaminno!“ křikl Yama, ale bylinkář do něj lehce šťouchl. 

„Počkej chvíli. Aspoň než se dostaneme za město. Neměl bych nic proti tomu, kdyby mě znovu přibodla ke zdi, ale lidé by si mohli stěžovat.“