Záchranná akce - část 2

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Týden nám uplynul, je tu zase Odinův den a mně se podařilo napsat další povídku! Navazuje na tu z minulého týdne, tak kdyžtak mrkněte sem, ať jste v obraze. Je o něco kratší (a tak trochu ponorková), ale snad to nevadí. Příjemné čtení!

Vaše Lordie

Na první pohled to byl naprosto normální pokoj v obyčejném hostinci. Tedy, až na ty mříže v oknech. A železem okované dveře zajištěné masivním řetězem a zámkem. Obyvatelé pokoje měli svobodu pohybovat se jenom v rámci místnosti, kde byl jejich pohyb navíc ještě omezen okovy na rukou i nohou. Byly tu zavřené celkem tři osoby. Nejstarší z nich měla mírně řečenou nelidskou tvář, pokrytou pevnými, pískově zbarvenými šupinami, na hlavě šátek a silný ještěří ocas, který jí vykukoval zpod dlouhé sukně. Společně s ní tu byla vězněná mladá zrzka s ohněm v očích a mladý muž se světlými vlasy, které mu dosahovaly sotva k ramenům, který chodil o holi. Právě se skláněl nad popálenou rukou lidského mladíka a za ještěrčiny asistence a jemného cinkání okovů ji ošetřoval.

“Výborně,” prohlásila nakřáplým hlasem, když jí zopakoval postup, jakým popáleniny ošetřuje. Pacient sebou polekaně škubl, jako by nečekal, že na něj promluví. “Základy máš, učíš se dobře.”

“Už nejsem student, paní Zentho,” zamračil se bylinkář a odhrnul si pramen vlasů za ucho. 

“Pořád se ještě máš co učit,” odsekla Zentha.

“Znamená to, že něco dělám špatně? Měla bys vědět, že tahle mast je podle vašeho vlastního receptu.”

“Ale nevyužíváš její plný potenciál!”

“A to je…?”

“Co se ti v té hlavě honí, Tasartire ze Soldiny? Máš talent na elementy, můžeš mast ochladit na teplotu, která bude pro zranění příjemná a uklidňující.”

“Já to asi nevím,” ušklíbl se. “Ale tady je mi to trošku k ničemu, ne? Můžu být rád, že mu nechali aspoň hůl.”

“Pokud umíš zacházet sám se sebou, žádné pomůcky nepotřebuješ, aspoň ne u těch menších záležitostí,” prohlásila Zentha a přiblížila šupinatou ruku k zranění. Zhluboka se nadechla a vydechla. “Pálí tohle?” zeptala se pacienta. Mladík zalapal po dechu, jako by očekával něco strašného. Pak zamrkal. Zavrtěl hlavou.

“N-ne madam,” zamumlal překvapeně. “Nepálí to.”

Zentha přikývla, nabrala na prsty mast a lehkými pohyby s ní potřela ránu. 

“Budeš ji mít zakrytou a večer si ji necháš zkontrolovat,” oznámila mu. Pak kývla na strážného, který až do té chvíle mlčky stál u dveří. Ten ještě počkal, než Tasartir mladíkovi zranění ováže a pak pacienta vyvedl ven. Dveře se za ním zabouchly a za okamžik bylo slyšet chřestění klíče v zámku. 

“Tohle by ses měl naučit,” oznámila Zentha Tasartirovi. “Naštěstí na to teď budeme mít dost času.”

“Neměli bychom se radši snažit přijít na to, jak z téhle situace ven?” ozvala se Adalgarda, která až doteď mlčky seděla v rohu. “Možná bych vám měla připomenout, že vás oba obvinili ze spojení s temnými silami a snaží se vymyslet, jak vás co nejefektivněji zlikvidovat.”

; “A i teď za mnou dál chodí lidi a žádají mě o pomoc,” opáčila Zentha. “Mnoho z nich mě zná a věří mi, děvče.”

“A nikdo z nich nedělá nic proto, aby vám pomohl. Tohle nedává smysl,” povzdechla si Adalgarda. 

“Někdy to tak bývá,” vysvětloval Tasartir. “Lidé jsou rádi, když jim někdo pomůže, ale ne každý bude na oplátku pomáhat ostatním. Obzvlášť když proti nim stojí někdo jako vedení tohohle města.”

“Banda idiotů.”

“Mocných idiotů, kteří nemají rádi kohokoliv, kdo se nějak odlišuje.”

“Takže co? Budeme tady sedět a ošetřovat lidi, dokud se starosta s rychtářem nedohodnou, jestli nás pověsit nebo utopit?”

“Utéct můžeme jenom těžko. I kdyby se naskytla příležitost, já utéct nedokážu,” pozvedl Tasartir svou hůl.

“Já jsem zvyklá čekat,” dodala Zentha.

“Fajn, dobře. Paní Zentha je zvyklá čekat. A tys to všechno, jak se zdá, tak trochu vzdal.”

“Nic jsem nevzdal.”

“Proto nechceš ani uvažovat o útěku? Co jiného bys chtěl dělat, přemluvit je? Sám víš, že to nám tady absolutně nefungovalo!”

“Jestli ti to nedochází, urozená paní, tak zrovna já bych se na útěku moc daleko nedostal!” odsekl Tasartir. V obličeji byl úplně rudý a ruce se mu třásly. “Nechci tady umřít! Nechci, aby nikdo z nás umřel! A ty na radnici nic nepřesvědčí, tak co mám teda sakra dělat?!” Sesunul se na jedinou postel v místnosti. “Možná byste měly jít beze mě. Vám dvěma by se možná mohlo podařit nějak zmizet.”

Zentha mu dala pohlavek.

“Jako malý! Přece tady nenecháme někoho, kdo se ještě nenaučil pořádně využívat to, co se naučil! Máš před sebou dlouhou cestu, chlapče.”

“To zní jako bys měla nějaký plán, paní Zentho,” ozvala se Adalgarda. “Myslela jsem, že chcete jen vyčkávat.”

“To se přece nevylučuje,” prohlásila Zentha s výrazem, který by mohl být úsměv. “Už jsem zažila podobné situace, proto vím, že je dobré některé věci neuspěchat. Bylo by například dobré vědět, jak často se střídají stráže. Možná také kolik jich je. A pro Tasartira by bylo dobré vědět, jak se o sebe postarat bez hračky, která by mu pomohla usměrnit magii.”

“A tos nemohla říct dřív?” zaúpěl Tasartir. 

“Kdybyste na sebe vy dva neštěkali jako rozzuřená štěňata, možná byste se to dozvěděli už dávno.”

“Dobrá…” povzdechla si Adalgarda. “Řekneš nám tedy aspoň teď, co máš vlastně v plánu?”

Pokračování - Záchranná akce - část 3