Rodinné setkání

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak mám po zkouškovém, bohužel mi ještě jedna zkouška chybí, ale ono se to nějak vystříbří. Co je momentálně důležité: je středa a já tu mám parádní středeční oběť! Tedy, příběh. Konečně se mi podařilo něco napsat, je to trochu delší než obvykle a snad se to bude líbit. Tak příjemné čtení!

Vaše Lordie

Na vrcholu schodiště vedoucího do královského paláce stála mladá žena v lehkých spodních šatech a netvářila se příliš šťastně. Z nedokončeného účesu jí lezly pramínky hnědých vlasů a povlávaly ve větru. Očividně nebyla oblečená na to, aby pobíhala venku, ale přestože se mírně třásla zimou, byla napřímená a přísně se mračila na dva mladé muže, kteří se v doprovodu několika vojáků ploužili po schodech nahoru.

“Když pro vás otec nechal vzkázat, rozhodně od vás nečekal, abyste přišli domů pěšky,” oznámila jim, jakmile byli v doslechu. 

“Otec nespecifikoval, jakým způsobem se máme domů vrátit,” namítl drze ten vytáhlejší. Dlouhé světlé vlasy měl svázané do jednoduchého ohonu.

“Aspoň ty bys mohl mít trochu rozum, Tasartire,” prohlásila směrem k tomu druhému. Opíral se o vyřezávanou hůl a při chůzi do schodů mu momentálně pomáhal jeden z vojáků. “Až se matka dozví, že jsi šel pěšky celou cestu z toho vašeho Lesního hradu až sem, už nikdy ti nedovolí chodit pěšky. Pokud tě tedy pustí z tvého pokoje.”

“Taky tě rád vidím, Kayleigh,” odpověděl a natáhl k ní ruku. Chytila ji a pomohla mu na vrchol schodiště. 

“Vytáhli jste se,” řekla, když stáli oba vedle ní, a důsledně každého z nich objala.

“To hlavně Kornel,” poznamenal Tasartir. “Teď už možná bude stejně vysoký jako otec.”

“Nikdo není vysoký jako otec,” opáčil Kornel vesele. Oba jeho sourozenci souhlasně pokývali hlavami.

“Teď pojďte rychle dovnitř,” vyzvala je Kayleigh a znovu se otřásla zimou. “Je tu chladno a vy si určitě rádi odpočinete.”

***

Než se Tasartir a Kornel v doprovodu své starší sestry stihli dostat do svých pokojů, aby se mohli alespoň umýt a převlékout před večeří, zastihla je smršť v podobě asi patnáctileté dívky, která se vynořila na opačném konci jedné chodby, zavýskla a rozeběhla se proti nim. Málem porazila Kornela, když se mu pověsila kolem krku. 

“Vy jste přijeli!” jásala. 

“Přišli,” prozradila jí trochu pohoršeně Kayleigh. “Celou tu cestu šli pěšky.”

“Takže vy teď spíte venku? Budete spát venku i tady? Nebo budete radši v pokoji? Je docela zima, nemrzli jste venku v lese?”

“Nio…” pokusil se ji přerušit Kornel trochu přiškrceně. To už ho ale pustila a věnovala jedno obejmutí také Tasartirovi.

“Už nevypadáte jako dvojčata!” oznámila jim potom.

“Co?” Tasartir a Kornel se trochu rozpačitě podívali jeden na druhého. Pak na Niu.

“Než jste oba odjeli do Lesního hradu, vypadali jste skoro stejně!” vysvětlovala. “Byli jste asi tak stejně vysoký, nosili jste stejný vlasy a tak… Teď už nevypadáte stejně.” Pečlivě se na ně zadívala a pokývala hlavou. “Je to tak. Kornel je vyšší.”

“Taky jsem si něčeho takového všiml,” ozval se Tasartir pobaveně. “Docela se to hodí, dosáhne teď na ty nejvyšší police.”

“A taky hubenější,” dodala Nia s drzým úsměvem.

“Mhm, nějaké další poznatky?”

“Až na něco přijdu, dám vědět. Budete u večeře?”

“Bezpochyby,” ujistil ji Kornel. “Tasse si už od hranic stěžuje, že má hlad.”

“Kornel si stěžoval už před nimi,” doplnil Tasartir a Nia vyprskla. 

“Půjdu říct otci a matce, že jste dorazili,” prohlásila, jakmile toho byla schopná. “Mám poslat pro křeslo?”

“Bohové, jenom to ne,” zaúpěl Tasartir. “Jsem schopný na večeři dojít sám.”

“Jak myslíš,” ozvala se Kayleigh. “Ale pokud bude matka jiného názoru, já jí to rozhodně rozmlouvat nebudu.”

***

Navzdory prosbám na Tasartira přede dveřmi jeho komnaty přece jenom čekalo kolečkové křeslo. To zjistil, jakmile vyšel do chodby a zakopl o něj. 

“Prosím za prominutí, pane,” ozval se sluha, který sem křeslo zjevně přivezl, a spěšně mu začal pomáhat na nohy. “Vaše matka mě poslala, abych vás doprovodil na večeři.”

“Ne,” odsekl Tasartir a tak hbitě, jak to jen dokázal, vyrazil opačným směrem. Věděl, že si tím pádem prodlouží a zkomplikuje cestu, ale v tu chvíli by udělal cokoliv, aby se vyhnul cestě v kolečkovém křesle.

Do jídelny dorazil jako poslední. Jeho kolečkové křeslo stálo na místě jediné volné židle u stolu. 

“Vidím, že jsi přece jen nezabloudil,” poznamenal muž s tmavými, šedivějícími vlasy v čele stolu. “Báli jsme se, že možná na večeři nedorazíš.”

“To bych si nikdy neodpustil,” opáčil Tasartir a lehce se uklonil. “Rád tě vidím, otče. Matko,” uklonil se směrem k podsadité ženě, nápadně podobné Kayleigh, jenom starší. 

“Měl bys na sebe být aspoň trochu opatrný,” zamračila se královna. “Dáváš svým kostem moc zabrat.”

“Jsou to moje kosti,” pokrčil Tasartir rameny a s hlasitým povzdechem se posadil do kolečkového křesla. Jeden ze sloužících rychle přiskočil a přisunul ho ke stolu. 

Večeře probíhala celkem klidně. Král, královna i jejich dcery vesele debatovali a vtipkovali a i Tasartirovi se brzy zlepšila nálada. Jen Rordan, nejstarší ze sourozenců a budoucí král, a Kornel, byli oba podivně zasmušilí. Zdálo se, že každý z nich je tak trochu ztracený ve své vlastní hlavě. Tasartir si byl jistý, že ví, co Rordana trápí. Otec vysvětlil důvod rodinného setkání v dopise, který jim poslal. Rordan byl zasnoubený a brzy se měl ženit. Na tom by nebylo nic tak hrozného, alespoň podle Rordana ne, ale jeho sňatek s mladičkou (a jak už Tasartir stihl zjistit, celkem okouzlující) princeznou ze sousední země měl zajistit důležité politické spojenectví a bylo jasné, že jakýkoliv problém by mohl vést k nebezpečnému napětí. Co trápilo Kornela Tasartir nevěděl, což bylo trochu zvláštní. Obvykle před sebou neměli příliš velká tajemství. 

Než stihl v duchu zformulovat nějakou teorii, Kornel se náhle s hlasitým rachotem odsunul od stolu. 

“Musím vám něco říct.” Jeho hlas se maličko třásl.

“Stalo se něco, chlapče?” vyzvídal král starostlivě. 

“Nechci se dál učit na bylinkáře,” oznámil Kornel. Jeho pohled se na okamžik střetl s Tasartirovým. Potom mladší z obou bratrů sklopil oči. “Není to pro mě… A navíc jsem- Mluvil sem o tom s vedoucí řádu a… Prý nejsou potřeba jenom léčitelé. Mohl bych se stát rytířem.” Rozpačitě se usmál a vrhl na krále pohled plný naděje. Tasartir si byl jistý, že to, co mu v tu chvíli stáhlo krk, byl pocit zrady. 

“Proč jsi mi o tom neřekl?” promluvil dřív, než jejich otec stihl vůbec něco říct. “Jak to, že o tom nevím?” Jeho hlas se zvyšoval. “Byli jsme v tom spolu!”

“Věděl jsem, že se naštveš,” zamumlal Kornel. Rordan se na něj povzbudivě usmál. 

“Možná bychom si o tom měli promluvit někde v soukromí,” prohlásil král a vstal od stolu. Ještě než se Kornel stačil zvednout a následovat ho, Tasartir se prudce odstrčil od stolu. Ani se nenamáhal vstávat, rukama popadl velká zadní kola svého křesla, zapřel se do nich a rozjel se směrem ke dveřím. Nikdo u stolu neřekl ani slovo. Mlčky sledovali, jak chvíli zápasí s prahem a pak mizí v chodbě. Teprve potom se od stolu zvedl Rordan. 

“Já tam půjdu,” prohlásil a volným krokem opustil místnost. Cestou si od jednoho ze sloužících vzal Tasartirovu hůl.

Tasartira nemusel hledat dlouho. Jak se ukázalo, opustil své kolečkové křeslo, aby mohl trucovat na schodech. Ruce měl složené na kolenech a tvářil se, jako že Rordana nevidí.

“Takhle dramatický odchod jsem neviděl od chvíle, kdy ses dozvěděl, že létající ryby ve skutečnosti nemají křídla,” řekl Rordan a posadil se na schod vedle něj. “Ale to ti bylo pět.” Usmál se. “I když… Tenkrát, když se Nia dozvěděla, že nikdy nebude mít světlé vlasy jako ty a Kornel, to bylo dost blízko.”

Tasartir neodpovídal.

“A já měl podobnou reakci, když mi řekli, že si jako následník trůnu nemůžu vzít ani toho provazochodce, ani krasojezdkyni.”

Tentokrát bylo odpovědí tiché uchechtnutí.

“Na to si vzpomínám,” zamumlal Tasartir. “Ještě měsíc jsi o nich psal smutnou poezii.”

“Jo,” usmál se Rordan a odhrnul si z čela pramen tmavých vlasů. Chvíli oba mlčeli.

“Rozzlobilo tě to?” zeptal se Rordan po chvíli. 

“Myslel jsem, že zůstaneme spolu,” přiznal Tasartir rozpačitě. “Vždycky nám všichni říkali, jak si jsme podobní, to je teď pryč… Doufal jsem, že nám zůstane aspoň něco společného.”

“Nejste jeden člověk. Jste bratři. Něco společného určitě budete mít, i když půjdete každý jinou cestou.”

“Určitě?”

“Určitě. Jednou mi dáš za pravdu.”