Dlouhý den

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Máme tu opět obětní den a já jsem na konci zkouškového, takže pořád ještě nestíhám psát nic nového. Zato tu mám další wordvemberovskou povídku, která oficiálně představuje postavu, která se už na pár místech vyskytla, ale zatím nebyla formálně představená. Tak příjemné čtení!

Vaše Lordie

Kap.

Kap.

Kap.

Tasartir seděl na hromadě slámy v rohu a znuděně sledoval, jak ze stropu cely padají kapky. Všechny dopadaly na jedno místo a jak se zdálo, dopadaly tam už docela dlouho, protože v kamenné podlaze byl v tom místě důlek, ve kterém se voda shromažďovala. Tasartira napadlo, jestli strážným nevadí, že uprostřed jedné z jejich vězeňských cel je louže. Okamžitě došel k závěru, že ne. Na pohodlí vězňů by přece nikdy nikomu nezáleželo. 

Pokusil se na slámě lépe uvelebit a podrážděně si uvědomil, že právě zapomněl, kde při počítání kapek skončil. Výborně. Teď bude muset začít znovu. Navíc ho zatraceně bolela hlava. Ve vzdálenějším rohu cely, hned u mříží, kdosi nechal dvě hliněné misky, jednu, ja předpokládal, s vodou, druhou s kouskem okoralého chleba. Tasartir si byl jistý, že když ho do cely zavřeli, nic takového tu nebylo, a nevzpomínal si, že by kolem někdo šel. Na druhou stranu byl dost opilý a většinu noci strávil v bezvědomí. Možná by mu teď pomohlo se napít vody. 

Pomalu se po všech čtyřech, protože v tuto chvíli neměl energii ani náladu na to, aby vstával, začal plazit k mříži. Chřestivý zvuk mu okamžitě prozradil to, co do té doby sice tušil, ale nehodlal ověřovat - kolem kotníku pravé nohy měl okov s řetězem, jehož druhý konec byl připevněný ke kovovému kruhu ve zdi cely. To by znamenalo, že daleko nedojde, i když k tomu ve svém momentálním stavu řetěz ani nepotřeboval. Hlava mu stále třeštila a bolelo ho celé tělo. Dosunul se až k miskám a uchopil jednu z nich. Na ruku mu vyšplíchla vlažná tekutina. Přičichl k ní, aby si byl jistý. Skutečně se zdálo, že to byla voda. Opatrně, aby ji znovu nerozlil, se napil. Nechutnala nejlépe a Tasartir došel k závěru, že pochází z nějakého sudu, do kterého stéká dešťová voda ze střechy. 

Chleba v druhé misce byl z jedné strany pokrytý něčím bílým.

“Doufám, že to je jenom mouka,” zabručel Tasartir.

Nebyla to mouka. Zklamaně staré pečivo upustil zpátky do misky. 

“Tak to tady asi umřu,” povzdechl si dramaticky, přisunul se zády ke zdi, opřel se a zavřel oči. Možná by i znovu usnul, kdyby se najednou nedaleko od něj neozval tichý hlas.

“Hej. Hej! Ty! Blonďáku!”

Tasartir otevřel jedno oko a zamžoural skrz mříže do tmavé uličky mezi celami, osvětlené jen pár olejovými lampami, které moc světla nedávaly.

“Co?”

V šeru se zaleskly žlutozelené oči.

“Budeš to jíst?”

“Cože?”

“Ten chleba. Moc ses na něj netvářil.”

“Je plesnivý.”

Pod očima se zaleskly zašpičatělé zuby.

“Už jsem jed horší věci.”

Tasartir pokrčil rameny a prostrčil misku mezi mřížemi tak daleko, jak jen dosáhl. Z příšeří protější cely se vynořila snědá ruka a přitáhla si misku k sobě. Tasartir postřehl, že má jen čtyři prsty. Chvíli bylo ticho. Nebo by aspoň bylo, kdyby z jedné strany nešel zvuk kapající vody a z druhé zvuky bytosti ládující se plesnivým chlebem. 

“Díky,” ozvalo se, když zvuky z protější cely utichly.

“Za co tu jsi?” zeptal se Tasartir. Hlava ho pořád bolela, ale ospalost ho přešla a všechno bylo lepší než nuda celého dne, který tady nejspíš měl ještě strávit.

“Pokusil jsem se svést rychtářova syna,” uchechtl se cizinec. Tasartir se usmál.

“Zdá se, že s místním rychtářem má problém kdekdo.”

“Není to zrovna příjemnej člověk,” přitakal jeho spoluvězeň. “Ale syna má hezkýho. A já nemohl odolat. Možná jsem mu tak trochu zpíval serenádu pod oknem. Teda, než mi zabavili loutnu. Co ty?”

“Opil jsem se a pokusil jsem se mu prodat magický kámen. Byl to kus uhlí.”

Spoluvězeň se znovu zasmál.

“Pěkný!” prohlásil. 

“Nebyla to moje nejbystřejší chvíle,” přiznal Tasartir. “Kdybych uvažoval normálně, použil bych něco, na co by hned tak nepřišel. Takhle mě na den nechali zavřít a do zítřejšího rána musím z téhle vesnice zmizet a už se tu neukázat.”

“Tak to jsme na tom stejně! Kterým směrem míříš? Možná půjdeme stejným směrem. Já jsem Sindri.”

Tasartirův spoluvězeň se posunul až těsně k mřížím a natáhl k němu ruku. Opravdu měl čtyři prsty, ale ne proto, že by mu nějaký chyběl. Sindri měl snědou kůži, místy porostlou jemnými chlupy, které připomínaly srst, rozčepýřené vlasy barvy, kterou Tasartir v šeru nedokázal určit, veliký nos a dlouhé, špičaté uši zakončené veverčími štětičkami. 

“Tasartir,” řekl bylinkář a opětoval mu stisk ruky. “Nechci být nějak nezdvořilý, ale musím přiznat, že trollího barda jsem ještě nepotkal.”

“Rád si namlouvám, že jsem výjimečný,” usmál se Sindri přátelsky a ruku opět stáhl. Tasartir mu úsměv opětoval. Tohle bude ještě dlouhý den, ale začínalo se mu zdát, že i přes místo, na kterém se nacházel, by nemusel být tak špatný.