Přepsáno

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Původně jsem myslel, že na dnešek možná i něco napíšu, ale pak jsem dostala mail ohledně zkoušky, takže se budu učit moderní dějiny a vám sem dám něco z posledního Wordvemberu. Tak příjemné čtení!

Vaše Lordie

“Pane, tohle je zcela nepřípustné! Žádám tě, abys okamžitě- Au!” písař vyjekl, jak se mu bylinkář Tasartir opřel berlou o nohu.

“Říkal jsi něco, mladíku?” oslovil písaře přátelsky. Ten si ho zmateně prohlížel. Nemohl být o moc mladší než Tasartir, ale jak se zdálo, to oslovení ho znejistilo. “Potřeboval bych všechny záznamy o událostech, ke kterým tady v okolí došlo za posledních sto let. A něco k pití. Radši něco ostřejšího. A taky trochu vody.”

Písař zmateně zamrkal, vymanil svou nohu zpod Tasartirovy berle a vycouval z místnosti. Nešel ale hledat archivní záznamy. Místo toho okamžitě zamířil do pracovny rychtáře. Než tam doběhl, byl úplně bez dechu.

“P-pane, máme tu problém! Je tu nějaký člověk!”

Rychtář, holohlavý šlachovitý muž neurčitého věku, odložil brk a zadíval se na písaře pohledem člověka, kterému má každou chvíli skončit pracovní doba a který by svůj odchod domů nerad oddaloval. 

“Ditmare, doufám, že máš pro svoje vyvádění dobrý důvod.”

“J-je tu nějaký člověk,” opakoval písař. 

“A? Stalo se mu něco? Nebo někoho obtěžoval? Napadl tě?”

“N-ne, on… On chce vidět knihy!”

“To ještě nikdy neviděl knihu?”

“Obecní knihy,” opravil se písař. “Kroniky a tak.”

“V tuhle dobu?” zamračil se. “Jsi si jistý, že to není jenom nějaký blázen?”

“To nevím,” přiznal Ditmar. “Ale byl dost neodbytný. Mám dojem, že mi tou svou holí rozdrtil pár prstů na noze,” postěžoval si.

“Je ozbrojený?”

“Ne, spíš je to mrzák. Pořádně kulhá. O tu hůl se jenom opíral.”

Rychtář si povzdechl.

“Ať je to kdokoliv, nemá tady co dělat, už vůbec ne takhle pozdě. Vyhoď ho!”

“O to jsem se právě pokoušel!” namítl Ditmar. “Vůbec si mě nevšímal! Sám s ním nic nesvedu. Chtělo by to někoho s autoritou.”

Rychtář si povzdechl ještě jednou.

“Nu, s nějakým bláznem bych si ještě mohl poradit. Pojďme!”

Když rychtář vešel do pracovny obecního písaře, našel tam člověka, který vypadal mladší, než původně čekal. Seděl na lavici a nohy v drahých ale zamazaných botách měl na nízkém dřeveném stolku. Dlouhé světlé vlasy mu neupraveně trčely z copu ovinutého kolem hlavy. Jednu nohu měl znatelně kratší a vedle něj byla o zeď opřená vyřezávaná berla. 

“To ty jsi obtěžoval mého písaře?” udeřil na něj rychtář.

“Jenom jsem ho požádal o asistenci,” opáčil nezvaný host, spustil nohy na zem a trochu neohrabaně vstal. “Tasartir ze Soldiny,” natáhl k rychtářovi ruku. 

“Nevím, jestli by mi to mělo něco říkat,” zabručel rychtář, ale ruku mu stiskl. 

“Pravděpodobně ne, jsem z daleka,” zasmál se Tasartir. “Vyřizuji tu jistou záležitost a potřebuji si něco ověřit. Mohl bych se podívat do vašich záznamů?”

“To je…” rychtář se na okamžik odmlčel, “velmi troufalá žádost. Nevzpomínám si, že by kdy za dobu mého působení někdo přišel a dožadoval se něčeho podobného bez jakéhokoliv povolení.”

“Ale to je v pořádku!” ujišťoval ho Tasartir. “Já povolení mám!” Rychle zajel rukou do brašny, kterou měl zavěšenou přes rameno. Berlu nechal opřenou o zeď a jak se náhle pohnul, zakolísal a málem upadl. Po pár minutách hledání se rozpačitě usmál. “Zdá se, že je jinde,” řekl a začal prohledávat svoje oblečení. Nakonec vklouzl jednou rukou pod košili a rozzářil se. “Už to mám!” oznámil. Vytáhl zpod košile složený kus pergamenu s přivěšenou pečetí a podal ho rychtáři. Ten pečeť zkontroloval a s překvapením zjistil, že nese podal ho rychtáři. Ten s překvapením zjistil, že nese pečeť krále Euriga. Když ho rozložil, ukázalo se, že jde o list, který opravňoval jeho nositele k přístupu k jakýmkoliv písemným záznamům, o které si řekne. Text, psaný zřejmě rukou královského písaře, byl ale přepsaný velkými, rozmáchlými písmeny napsanými jinak zbarveným inkoustem. Slova, která na listinu napsal nejspíš sám Tasartir ze Soldiny, přímo bila do očí:

MŮŽU SI DĚLAT CO CHCI