Lektvar

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Pořád je ještě zkouškový a já momentálně zápasím s příšerností jménem semestrální práce, katastrem nemovitostí a místním kostelem. Takže dnešní oběť bude opět šuplíková, z Wordvemberu minulého roku. Snad si ji užijete. Příjemné čtení!

Vaše Lordie

“Sakra, sakra, sakra, sakra!”

Kornel byl bledý a krátké světlé vlasy mu trčely do všech směrů. Nevypadal nejlépe. Tasartir mu to také hned řekl. 

“Ty máš co mluvit!” odsekl jeho bratr. “A přestaň sebou pořád šít!”

“P-přestaň hysterčit,” vypravil ze sebe Tasartir. Skutečně vypadal ještě hůř než Kornel, tvář měl sinalou a zpocenou a oči poněkud skelné. “Vždyť se t-tolik nestalo.”

“Slyšíš to, urozená paní?” obrátil se Kornel na Adalgardu. “Prý se tolik nestalo! Tenhle idiot se nechal pokousat od smoka a prý se tolik nestalo!”

“K-kdyby to aspoň byl pořádný drak,” uchechtl se Tasartir. “Smok je drak jenom napůl. Napůl je to pořád had.”

“Jo, ale i tak je pořád jedovatý! Ale ne, tys ho musel vytáhnout z díry holou rukou! To ses už úplně zbláznil?”

“Ale efekt to na ty venkovany mělo, ne?”

“Jo, teď všichni vědí, že jsi idiot bez pudu sebezáchovy.”

“P-přestaň už vyvádět. P-pokud tě to uklidní, při posledním nákupu jsem ti dal do brašny lahvičku protijedu,” zamumlal Tasartir. 

“Do brašny,” opakovala Adalgarda zamyšleně. “Tím myslíš tu Kornelovu brašnu s vyraženým znakem vašeho řádu?”

Tasartir ztěžka přikývl.

“Tu brašnu, kterou nám před týdnem ukradli?”

Z Tasartirových rtů vyšlo jen tiché zaúpění. Pomaličku zavřel oči.

“Ani to nezkoušej!” vykřikl vyděšeně. “Tasartire? Tasse! Tasse, probuď se!”

“Nespím,” zamumlal Tasartir. Oči měl stále zavřené. “Je mi špatně.”

“To je ten jed.”

“Mhm.”

“Co mám dělat?”

“Mmm.”

“Tasse!”

“Korneli,” oslovila ho opatrně Adalgarda. “Nebýval jsi také bylinkář? Učil ses to samé, co on, ne?”

“Ne. Totiž- Ano, ale ne. S tím jsem naprosto skončil. Nebylo to pro mě.”

“Tomu rozumím. Taky jsem se rozhodla všechno, co se ode mě očekávalo. Ale tady jde o tvého bratra. Jak nebezpečný je jed smoka?”

“Záleží na tom, jak rychle se šíří. A co všechno uštknutý vydrží. Tasartir by toho měl snést dost, ale…”

“Ale?” 

“Nevím. Mám strach." Kornel sklopil oči, jako by se bál něco takového přiznat. "Nemyslím, že bych ještě byl schopný dělat to, co dělají bylinkáři. Nejspíš bych už nezvládl uvařit ani čaj, natož nějaký lektvar."

"Možná bychom to měli aspoň zkusit," navrhla Adalgarda. Je možné, že na tom závisí život tvého bratra."

Tasartir teď ležel úplně klidně. Jedinou známkou života byl jeho pomalu se zdvihající a klesající hrudník. Kornel mu položil dlaň na čelo. Bylo horké.

"Ten smok nebyl příliš starý, jeho tělo by si s tím mělo poradit. Ale… možná bychom mu to mohli usnadnit," usoudil nakonec. 

“Mělo by si s ním poradit? Nechci sýčkovat, ale pokud je jed smoka pro člověka přinejmenším tak nebezpečný jako hadí jed, tak-”

“Je odvážné předpokládat, že můj bratr je úplný člověk.”

“Co prosím?”

“Na tom teď nezáleží. Myslím, že si vybavuju složení posilujícího lektvaru. Obvykle se podává nemocným nebo zraněným, aby jejich tělo dokázalo s nemocí bojovat. Zkusil bych protijed, ale zbavil jsem se všech svých knih a zpaměti ho neznám.”

“Tasartir někde nějakou nemá?”

“Rád chodí nalehko a na většinu lektvarů má nějakou říkanku, díky které si je pamatuje.”

“Vy jste ale dvojice,” povzdechla si Adalgarda. “Mohla bych nějak pomoct?”

“Budu potřebovat nějaké přísady. Mohl bych ti napsat seznam všeho, co potřebujeme. Oh, a ještě něco! Kdybys náhodou narazila na klenotníka, urozená paní, mohla by ses ho zeptat, jestli nemá něco, čemu se říká hadí kámen? Pomáhá při hadím uštknutí, možná by mohl být něco platný.”

Adalgarda mlčky přikývla a za okamžik už opouštěla pokoj hostince s kusem papíru popsaným Kornelovým úhledným písmem v ruce. Kornel se za ní díval s rukou stále na bratrově čele. 

“Doufejme, že tohle vyjde,” povzdechl si.