Zimní slunovrat

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Je středa! A budou Vánoce! A slunovrat! (a taky se úspěšně snažíme ignorovat školu) A proto tu mám dneska něco aspoň trochu tématického. Příjemné čtení!

Vaše Lordie

“Tak co, jak to jde?”

Kornel překvapeně vzhlédl od svitku, který se právě snažil přečíst. Příliš tomu nepomáhalo to, že se mu nedařilo ho udržet otevřený ani to, že písmo, kterým byl psaný, nebylo zrovna čitelné. Mladý androgynní půlelf, který mu náhle nakukoval přes rameno, byl příjemným rozptýleným.

“Dostal jsem za úkol si tohle prostudovat. Má to být něco o ochranných kouzlech, aspoň myslím.”

“To zní jako jedna z těch věcí, co bychom měli znát i zpaměti,” zasmál se půlelf. “Nechceš s tím pomoct? Mám trochu volného času.”

“Prosím,” povzdechl si Kornel. “Tohle musel někdo psát ještě předtím než vynalezli písmo.”

“Mohli bychom to zkusit přepsat, ať se ti v tom lépe čte,” navrhl půlelf. “Většina studentů to tak dělá, divím se, že ještě nepořídili oficiální čitelný přepis.”

“To by šlo…”

“To bych řekl,” řekl půlelf a podal mu ruku. “Mimochodem, já jsem Amra, mám postel přímo pod tebou.”

“Já vím,” hlesl Kornel. Svého spolubydlícího si všiml už brzy po tom, co před pár týdny do Lesního hradu dorazil, ale zatím se neodvážil s ním seznamovat, i když obvykle dovedl být docela společenský. 

“A ty jsi Kornel, že?” 

“Mhm.”

“Tvůj bratr tu má docela zajímavou reputaci. Za ten rok, co tu je, o něm slyšel už snad každý,” zasmál se Amra. 

“To je dobře nebo špatně?” zeptal se ostražitě Kornel. Věděl moc dobře, jaký jeho bratr dovede být, tak si nebyl jistý, jak by podobnou poznámku měl brát.

“To asi nikdo neví,” prohlásil Amra a potřásl kudrnami. “Nic ti neříkal?”

“Dorazil jsem teprve před pár týdny,” připomněl mu Kornel. “Když jsem se po Tassem ptal, řekli mi, že někam odjel s mistrem...Zachariášem?”

“To by odpovídalo. Mistr Zachariáš obvykle bere studenty mezi lidi, aby se zaučili. Do slunovratu by měli být zpátky.”

“Nebude slunovrat někdy teď?”

‘Ani ne za týden.”

Sotva to dořekl, ozval se na schodišti vedoucím do řádového archivu povědomý klapot. Než ho Kornel dokázal plně zaregistrovat nebo nějak zareagovat, vtrhla do archivu postava, která rozhodně nebyla neznámá. 

“Korneli!” vykřikl Tasartir a, aniž by věnoval pozornost pobouřenému archivnímu trpaslíkovi, překulhal pozoruhodnou rychlostí ke stolku, nad kterým se hrbili Kornel s Amrou. “Proč jsi mi nedal vědět, že dorazíš?”

“Napsal jsem, ale vypadá to, že jsem dorazil dřív než můj dopis,” přiznal Kornel. “Rád tě vidím,” dodal.

“Ukaž se mi, bratříčku,” vyzval ho Tasartir a donutil ho odložit svitek. “Vytáhl ses,” prohlásil, jakmile ho Kornel poslechl. “Brzy budeš vyšší než já.”

“Jestli se budeš dál takhle hrbit, bude to dřív než mi bude sedmnáct,” řekl Kornel. “Matka by ti dala.”

“Matka tady není,” opáčil Tasartir. 

“Asi by se docela divila,” rýpl si Kornel a šťouchl bratra do břicha. “Hlady tě tu zrovna netrápí, co?”

“Bohůmdík ne, to bych už dávno vypadl.”

“Není to mimo Lesní hrad o něco horší?” ozval se Amra. 

“Dá se to vydržet. Jinak bych tu už nebyl, ne? Jen tak mimochodem, co tu děláte takhle zavření?”

“Kornel potřeboval pomoc s nějakým učivem.”

Tasartir mrkl na svitek, který se mezitím stihl úplně sbalit, a volnou rukou si ho urovnal. 

“Ah, ochranná kouzla! Myslím, že to bych měl ještě někde být, zítra ti najdu svoje poznámky. A teď pojďte ven! Slaví se slunovrat!”

“Není slunovrat až za pár dní?” namítl Kornel zmateně.

“Rozhodně je,” potvrdil Amra. 

“Kornelovi bych to odpustil, protože když jsem před třemi týdny odcházel, ještě tu nebyl. Ale tys sem nastoupil na jaře, takže jsi zažil letní slunovrat, ne? Mohl bys vědět, že oslavy slunovratu se vždycky natáhnou nejen za něj, ale i před něj. Což znamená přibližně týden oslav, jídla a pití. Tak se koukněte pohnout, na úkoly je času dost!”