Krkavci

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Prosinec je v plném proudu, venku nesněží a nesněží a já napsala povídku, ve který účinkujou moje oblíbená zviřátka, tak si je užijte a hezký zbytek týdne!

Vaše Lordie

Něco bylo jinak. To bylo to první, co Viktora napadlo, když vstoupil do obchodu. Nejprve nedokázal odhadnout, co by to mohlo být. Všechno zboží se zdálo být na svém místě, na zadní stěně jemně zářily elektrické svíčičky a celý prostor voněl kakaem a zázvorem. Krkavec Petržel podřimoval na bidélku nad pultem, u kterého seděla Ignácie v huňatém svetru a míchala karty. 

Ovšem. To tu bylo jinak.

“Dobré ráno,” pozdravil Viktor trochu rozpačitě. Nebyl zvyklý na to, aby slečna Čejková byla v obchodě tak brzy. Obvykle obchod otvírala Sára a Ignácie v té době někde v zadních prostorách domu připravovala horké kakao a něco na zub. “Sára tu dneska není?” zeptal se. Ignácie polekaně poskočila a karty jí málem vyklouzly z rukou.

“Oh, Viktore!” pronesla, jakmile si ho všimla. “Promiň, nevěděla jsem, jestli dorazíš, když je venku takové počasí,” usmála se.

“Není to tak hrozné,” namítl. “Jenom trochu mrholí.”

“V tom případě je všechno v pořádku!” prohlásila. “Bála jsem se, že ses taky musel potýkat s tím tam venku.”

“S ničím jsem se-” ohlédl se zpátky ven a zarazil se. “Co to-?”

Celá ulice byla plná peří a zobáků. Přesněji řečeno, celých ptáků. Na každém místě, kde to bylo jen trochu možné, posedávali velcí černí krkavci, poskakovali po dláždění a jejich krákání bylo slyšet až vevnitř v obchodě.

“Když jsem byl venku, celá ulice byla prázdná!”

“To se stává,” řekla Ignácie. “Měl jsi štěstí, ne každého nechají projít takhle bez povšimnutí.”

“Kde se tam vzali?!”

“Začíná zima, každý rok tudy táhnou. Někteří z nich se naučili vyměňovat věci, které někde najdou, za laskominy z obchodů v ulici, míváme z toho docela zajímavý obrat.”

Zvonek nade dveřmi se hlasitě rozcinkal, jak se dveře pootevřely a zase zavřely. Viktor vytřeštil oči na krkavce, který s několika pestrobarevnými pírky v zobáku nakráčel dovnitř.

“Dobré ráno!” zazněl místností Ignáciin veselý hlas. “Jak vám můžeme pomoci?”

Krkavec dohopkal až k pultu, na který s pleskotem křídel vylétl. Petržel na něj zamžoural a slabě zakrákal. Cizí krkavec se na něj po očku podíval. Pak svou pozornost obrátil k Ignácii a upustil barevné peří na stůl. 

“Nádherné!” rozzářila se Ignácie. “Vidím, že nabízíte velmi cenné zboží. Mohu vám za něj nabídnout trochu sušeného masa, nebo snad něco lesklého?”

Viktor jen zmateně sledoval, jak Ignácie z jedné z mnoha kapes na své sukni loví kousky sušeného masa a pak prohledává další. Nakonec našla kus přetrženého zlatého řetízku, párový medailon, kterému scházela druhá polovina do páru a lesklou rolničku. Po chvíli pečlivého zkoumání krkavec spolykal kus sušeného masa a pak hrdě odhopkal s řinčící rolničkou.

“To byl dobrý obchod,” prohlásila Ignácie, když se za ním zabouchly dveře.

“Jak si vůbec otevřel?” vypadlo z Viktora.

“Nebylo přeci zamčeno,” odpověděla.

“Ale…” zarazil se a vzpomněl si na to, co mu vždycky říkala Sára - ‘Na to si zvykneš.’

“Kde je vlastně Sára?” napadlo ho. “Nestalo se jí nic tam venku?”

“Jen se tu mihla a prohlásila, že si musí něco zařídit,” řekla Ignácie a mírně pokrčila rameny. “Myslím, že se chtěla ujistit, že nám hned tak nedojde krmení pro krkavce.”