Překvapení

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Původně jsem si myslela, že dneska navážu na povídku z minulého týdne. No, tak to se mi tak úplně nepovedlo, ale povídku mám! Tak se vám snad bude líbit. Přeju hezké Vánoce, slunovrat i cokoliv dalšího a pokud nic neslavíte, tak aspoň hezké prázdniny. 

Vaše Lordie

“Paní Adalgardo, mohla bych tě na okamžik vyrušit?”

Adalgarda zmateně vytřeštila oči na dvě ženy, které se přímo před ní vynořily z davu. Starší z nich poznala okamžitě - byla střední, trochu podsadité postavy s kaštanovými vlasy a mírnýma modrýma očima. Královna Kayleigh, u jejíhož dvora posledních pár měsíců pobývala. Alespoň oficiálně.

“Má paní,” zamumlala rychle a neobratně se uklonila. Královna Kayleigh kývla na pozdrav a obrátila se ke své společnost.

“Nio, ráda bych ti někoho představila. Tohle je kněžna Adalgarda Naedi z mého doprovodu. I když poslední dobou se zdá, že patří spíš k doprovodu někoho jiného,” usmála se. “Paní Adalgardo, má sestra, princezna Nia.”

“Je mi potěšením,” řekla Adalgarda poněkud škrobeně. Napadlo ji, že její znalosti etikety jsou dost zrezivělé. 

“I mně,” odpověděla princezna Nia vesele. Měla stejně kaštanové vlasy jako její sestra, ale byla znatelně vyšší a útlejší. Adalgarda si vzpomněla, že ji viděla už při korunovaci nového krále, ale neměla tehdy příležitost se s ní osobně setkat. “Hodně jsem toho o tobě slyšela.”

“Jenom to nejhorší, předpokládám,” vyhrkla Adalgarda dřív, než se stihla zarazit. Princezna Nia se rozesmála smíchem, který nepřipomínal ani jednoho z jejích bratrů.

“Samozřejmě,” prohlásila. “Mohu tě požádat o tanec, urozená paní?”

“Bylo by to vhodné, Výsosti?”

Královna Kayleigh protočila oči způsobem, který byl Adalgardě až moc povědomý.

“Tohle je oslava. Jsme tu proto, abychom se bavili. Běžte, než si matka něčeho všimne a začne se vyptávat, s kým se to Nia baví.”

Nia Adalgardu vtáhla do víru tance. Ukázalo se, že je docela dobrou tanečnicí, což se Adalgarda odvážila říct i nahlas. 

“Cvičila jsem se sourozenci,” vysvětlila princezna. “Kornel a Tasse jsou v tom obzvlášť dobří.”

“Tasse tancuje?” vyhrkla zmateně.

“Jenom teoreticky. Má okoukané všechny kroky a hrozně rád radí a komentuje.”

“To zní jako on,” kývla Adalagarda. “A předpokládám, že kdyby mohl, byl by z vás všech nejlepší?”

“Ne, pořád bych to byla já,” mrkla na ni Nia a nasměrovala jejich tanec jiným směrem. “Nechci, aby nás viděla matka,” poznamenala. “Mohla by z toho dostat divné nápady.”

“Co přesně?”

“Čeká se ode mě, že se vdám,” řekla Nia a obratnou otočkou zabránila srážce s postarším párem. “Nedovedu si to představit. Nikdy jsem k nikomu necítila nic...takového.”

“Oh.”

“Nevím, co mi na to řekne. Vypadá to, jako kdyby pořád sledovala, jestli o někoho projevím zájem.”

“Už ses s tím někomu svěřila, Výsosti?”

“Prosím, Nia. A ano, tobě, teď.”

Adalgarda málem klopýtla.

“Nevím, jestli to byl ten nejlepší nápad,” vydechla, jakmile se jí s princezninou pomocí podařilo znovu získat rovnováhu. “Jsem úplně cizí člověk.”

“Omlouvám se,” usmála se Nia omluvně a vedla ji do otočky. “Připadalo mi to snazší než o tom mluvit s někým, kdo mě už zná. Nejspíš jsem si to měla promyslet.”

“Možná,” souhlasila Adalgarda. Až do konce tance obě mlčely. Zastavily se za širokým sloupem blízko východu ze sálu. Nebylo tu tolik lidí a ze sálu sem nebylo vidět.

“Děkuji za tanec,” uklonila se trochu rozpačitě Adalgarda, “a za projevenou důvěru, i když nezaslouženou.”

“Mí bratři ti věří,” opáčila Nia. “Nevidím důvod, proč bych nemohla taky. Moc hezky o tobě mluví.”

Adalgarda zrudla. Nemohla si pomoct. Neměla problém respektovat něčí preference, ale kompliment od hezké, o hlavu vyšší dívky byl pořád něčím, při čem jí maličko povolovala kolena a do tváří se jí hrnula krev.

“Možná…” pokusila se urovnat si myšlenky, “možná bych ti mohla nějak pomoct?” navrhla.

Nia se kousla do rtu. 

“Dobře,” řekla nakonec. “Ale pod podmínkou, že mi přestaneš říkat ‘Výsosti’, ano?”

***

“Tohle není fér,” povzdechl si Tasartir a opřel se do opěradla své kolečkové židle tak prudce, že popojela o kousek dozadu. 

“Buď rád, že tu jsi,” zasmál se muž, který seděl vedle něj. Hnědé vlasy, které mu dosahovaly na ramena, měl pečlivě spletené a modré oči se mu vesele leskly. Stejně jako Tasartir, i on byl slavnostně oblečen. Lesklá obroučka, kterou měl kolem hlavy, prozrazovala jeho důležité postavení. “Matka taky mohla říct, že zůstaneš ve svém pokoji, a měl bys smůlu.”

“Aspoň tys jí mohl něco říct, Rordane, jsi král!” protestoval Tasartir. 

“Když jde o matku, mám i já svázané ruce,” pokrčil rameny Rordan. “Kdyby na tom opravdu trvala, hrál bys teď s mojí ženou v jejím předpokoji šachy.”

“Bohové… Nic proti tvojí ženě, mám ji rád, ale proto jsem nepřišel.”

“Nepřišel nebo nepřijel?” rýpl si Rordan. Tasartir mu věnoval mrazivý pohled. 

“Přišel jsem o něco?” naklonil se přes stůl Kornel. 

“Ještě ty začínej,” zabručel Tasartir. 

“No tak se rozvesel! Náš nejdražší bratr má pravdu - mohl jsi dopadnout mnohem hůř. Kdybys třeba zakašlal…”

Tasartir se na svého mladšího bratra podíval a napil se, aniž by přerušil oční kontakt. 

“Všechny vás nesnáším,” prohlásil. 

“My tebe taky,” odpověděl Rordan vesele. “Mimochodem, mám pro tebe překvapení.”

“Začínám mít strach.”

“Nemusíš.” Rordan se ohlédl ke zdi. “Mohl bys mému bratrovi dolít pohár?”

Kdesi za Tasartirem se ozvaly kroky a pak se někdo naklonil, aby bylinkáři znovu naplnil pohár. Při tom mu tichý hlas zašeptal do ucha: “Chyběl jsi mi.”

“Jeronýme?!”

Tasartir se pokusil obrátit a málem při tom převrhl svou židli. Naštěstí ho včas zachytila číšníkova paže a opatrným pohybem ho pootočila. Tasartir se ocitl tváří v tvář vysokému muži přibližně svého věku. Tmavé vlasy měl krátce zastřiženy a rozesmátou tvář měl posetou pihami. 

“Rád tě vidím, Výsosti.”

“Zařídil jsem, aby nás dnes večer obsluhoval,” vysvětloval Rordan.

“A co já?” ozval se Kornel. “Taky něco dostanu?”

“Pracuji na novém meči, mohl by se ti líbit,” oznámil Jeroným. Kornel překvapeně nadzvedl obočí.

“Ty a Rordan jste se právě stali mými nejoblíbenějšími lidmi v tomhle sále,” prohlásil. 

“Co já?” zamračil se Tasartir. 

“To se ještě uvidí. Podle toho, jestli tě porazím v pití.”

***

Flora se zadívala na temnou zimní oblohu. Bylo zataženo a ona si byla jistá, že někdy nad ránem by mohlo začít sněžit. A ona před sebou měla ještě kus cesty. Dnes už do svého cíle nejspíš nedorazí, ale během zítřka by mohla. Ještě jednou při světle lampy na kozlíku zkontrolovala kus pergamenu, popsaného Kornelovým rozmáchlým písmem, a usmála se. Dnes už to nestihne, ale zítra se už dozajista připojí ke svým přátelům během slunovratových oslav.