Krev a voda - část 2

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Sotva jsem úspěšně dokončila Wordvember (z něhož najdete všechny povídky na mém facebooku), už je tu zase středa a to znamená novou povídku! A protože jsem se tak hezky rozjela s těmi bylinkářskými povídkami, rozhodla jsem se konečně dokončit jeden příběh, který jsem tu už měla rozepsaný, a tím je Krev a voda, jejíž první část najdete tady. Tak příjemné čtení a hezký zbytek týdne!

Vaše Lordie

“Jdeme navštívit naši sestru.”

“Ah. Bydlí tu někde v okolí?”

“Vlastně bydlí přímo v hlavním městě. Je možné, že se s ní setkáš, urozená paní.”

Adalgarda se pobaveně usmála.

“Myslíte?”

“Rozhodně,” přikývl Tasartir. “Před rokem se provdala za místního krále.” 

Kněžna Adalgarda překvapeně zamrkala. Chvíli si oba bratry zamyšleně prohlížela, jako by se snažila odhadnout, jestli to myslí vážně, nebo si vymýšlejí. 

“Chcete říct, že jste bratři královny Kayleigh?”

Podívali se jeden na druhého.

“Ano.”

“Myslím, že přesně tohle se snažíme říct.”

“V tom případě,” Adalgarda sklopila hlavu, “ se omlouvám za nevhodné chování, Vaše Veličenstva.”

“Jakkoli to nám, nebo aspoň mně,  lichotí, urozená paní,” ošil se Tasartir, “žádné tituly nebudou nutné. Kayleigh je možná naše sestra, ale to neznamená, že my dva jsme princové.”

“Všechno, co jste až doposud řekli, tomu nasvědčuje,” namítla Adalgarda. “A i levobočkové mívají v současnosti u dvora slušné postavení…”

Bratři se na sebe opět podívali, jako by se myšlenkami snažili domluvit, co dál. Jak se zdálo, na něčem se shodli, protože Tasartir opět promluvil: “Slyšela jsi někdy historky o núelské královně Innes a jejích zrůdných bastardech?”

Adalgarda se zamyslela. Měla dojem, že občas zaslechla nějaké zvěsti, které mluvily o dětech řečené královny. Problém byl, že ona sama se o drby a historky nikdy moc nezajímala, takže nikdy nezjišťovala, o co přesně jde nebo co je na tom pravdy.

“Nejsem si jistá,” řekla nakonec. 

“Tak to bychom ti to možná měli říct my dva ještě dřív, než to uslyšíš odněkud ještě zkreslenější,” řekl Kornel a Adalgardu překvapilo, jak rychle byl najednou s bratrem na stejné lodi. Ještě před chvílí do sebe rýpali a zdálo se, že Tasartir by byl nejradši, kdyby jeho bratr zmizel někam daleko, a najednou jako by sdíleli stejnou mysl a na všem se shodli. 

“Dobrá,” přikývla.

“Předem bys měla vědět, že ani my sami nevíme všechno,” ujal se slova Tasartir. “Co přesně se stalo, jsme si pospojovali především z toho, co jsme kde zaslechli, a vybrali z toho to, co bylo nejpravděpodobnější a co odpovídalo vyprávění krále.”

“Byli jsme ještě hodně malí,” dodal Kornel. “A ani jeden z nás nemá tak dobrou paměť.”

“Už je to víc než pětadvacet let,” pokračoval Tasartir, ale jeho bratr ho hned přerušil.

“Rozhodně to bude víc. Možná už tři-? Ne, třicet ne, jen žertuju! Pokračuj.”

“Víc než pětadvacet let,” opakoval Tasartir, “co se núelský král Ardghal ztratil při lovu, což zní upřímně dost směšně, protože s sebou měl dost početnou družinu. Ale prostě k tomu nějak došlo a on se ocitl u Soldinského jezera, kde málem přišel o život. Prý se tenkrát - a teď se prosím nesměj, urozená paní - vynořil z jezera bílý kůň a na svém hřbetě tonoucího krále vynesl na břeh. Popravdě tahle část zní jako nejsměšnější věc, kterou jsem v životě slyšel.”

“Kelpie,” pochopila Adalgarda. “Králův zachránce byla kelpie?”

Oba bratři zároveň pokývali hlavou. 

“Dodnes nevíme, proč ho tenkrát nesežral,” prohlásil Kornel. “Ale existují o tom různé teorie-”

“Ke kterým se hned dostaneme,” dodal Tasartir. “Ať už to bylo s jakýmkoliv úmyslem, král byl zachráněn. Pod jednou podmínkou, samozřejmě. Za svůj život kelpymu slíbil jak jinak než první bytost, která mu při návratu vyjde naproti. Nemáme tušení, jestli si to vymyslel otec - totiž král - nebo Seb…”

“Seb je ten kelpy, co mu zachránil život,” ozval se Kornel, jako by se bál, že to není dost jasné.

“Přesně tak. Každopádně, oba se na tom shodli. Nevíme, kdo měl otci - tedy králi - vyjít naproti jako první. Možná čekal, že mu naproti vypustí lovecké psy, nebo vyběhne nějaký nešťastný sluha. Jsme si ale jistí, že rozhodně nečekal, že mu naproti vyjede naše matka samotná.”

“Předpokládám, že dodržel svůj slib,” konstatovala Adalgarda.

“Samozřejmě. Královské slovo se musí dodržovat, to nám všem vtloukal do hlavy odmalička. Takže naše matka v rámci dobrých vztahů se Skrytým lidem musela do Soldiny a celá země se modlila, aby odtamtud vyšla živá.”

“A vyšla.”

“Vyšla. O tři roky později se dvěma děcky - jedním mrzáčkem a jedním nemluvnětem.”

Kornel se při slově mrzáček zamračil.

“Nikdo neví, jak ty tři roky prožila,” pokračoval Tasartir, jako by si toho nevšiml. “Nejsem si jistý, jestli někomu někdy řekla detaily. Nám rozhodně ne. Z toho, na čem se všichni shodli, vyplývá, že tam nijak nestrádala. Prý vypadala docela zdravě a spokojeně. I když měla dvě děti navíc. Otec - tedy král - to vzal překvapivě dobře. Královnu vzal zpátky, jako by se nic nestalo a nás dva přijal za vlastní.”

“Takže vy dva jste…”

“Mhm,” udělali oba zároveň. 

“Tohle bylo trošičku děsivé,” usmála se rozpačitě.

“Občas to slýcháme,” prohlásil Kornel. 

“Vlastně jsem myslela, že to bude něco skandálnějšího,” přiznala. “Ale dětí lidí a Skrytého lidu je spousta, ne? Možná se o tom nemluví, ale každý o tom ví.”

“Jenže naše matka je královna,” připomněl Tasartir. “O to je to skandálnější a o to víc historek se vypráví.”

“Někteří lidi věří, že ten kelpy a naše matka se milovali už předtím a tohle celé byl jejich plán jak být spolu,” přidal se Kornel. 

“Já bych se popravdě nedivil vůbec ničemu, ale zní to dost absurdně,” potřásl hlavou Tasartir a zadíval se na Adalgardu. “Tak urozená paní, teď víš, proč jsme my dva něco jako veřejná ostuda naší rodiny.”

“Proto jste se stali členy řádu Železného květu?”

“Ne, to bylo z mého vlastního zájmu a u Kornela…”

“Já se jenom snažil najít svoje místo.”

“Až se mu podařilo utéct,” zabručel Tasartir.

“Nemusíš mi to pořád vyčítat.”

“Vy jste mi ale dvojka,” usmála se Adalgarda. “Nechtěl by ses k nám přidat?” obrátila se na Kornela. “Tvůj bratr mě na cestě do města doprovází a ty máš, jak jsi zmínil stejnou cestu.”

“Bylo by mi nesmírným potěšením,” opětoval jí úsměv mladý bojovník.