Krev a voda - část 1

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak se mi konečně jednou podařilo něco napsat. Není to úplně kompletně dnešní práce, velká část mi ležela v šuplíku, tak jsem na ni aspoň navázala. Už jsem dlouho nepsala nic v sérii Bylinkáři, ve které je zatím jenom jedna povídka (Případ s vitterem - tahle povídka na něj navazuje, tak se tam mrkněte, pokud chcete nějaké souvislosti), takže tady máte první část asi dvoudílného počinu, kde se budu pokoušet o worldbuilding, představování postav a tak podobně. Tak se mnou prosím mějte trpělivost a tenhle kousek si užijte. A nezapomeňte komentovat!

Vaše Lordie

"Kdybys s sebou neměla takový průvod, urozená paní, už bychom v Casedellu dávno byli," prohlásil světlovlasý bylinkář a s heknutím se posadil. Berlu opřel o zeď vedle sebe. Kněžna Adalgarda nechala svou komornou, aby odnesla její plášť, a posadila se naproti němu. Její osobní strážce zaujal místo vedle ní.

"Člověk mého společenského postavení nemůže cestovat zrovna nalehko," namítla. 

"To vím," přikývl a mávl na postarší sklepnici. Neochotně se přišourala. "Medovinu pro mě a pro urozenou paní a jejího společníka kořeněné víno. A to, co právě vaříš."

Stařena na něj zamžourala bledýma očima.

"A máš čím zaplatit, bylinkáři?"

Muž si položil ruku na hrudník, jako by ho její slova hluboce ranila.

"Jak se vůbec můžeš tak ptát, dobrá ženo?"

"Já jen že pokaždý, když se tu objevíš, jíš a piješ za dva," odsekla sklepnice. "A kdo pak platí tu outratu?"

"Vždycky jsem za všechno řádně zaplatil!" ohradil se bylinkář. "Možná ne hned, ale vždycky zaplatím!"

"Jen jestli," odfrkla si baba.

"Jestli mi nevěříš, Wilburga ti to může dosvědčit."

"Wilburga je pryč," zavrčela sklepnice. "Ta už za tebe nic žehlit nebude."

Bylinkář překvapeně zdvihl obočí.

"Co s ní je? Kam odešla?"

"O to se ty starat nemusíš, netvorův pancharte! Radši zalez zpátky tam, odkud jsi vylezl!"

"Kdybys radši držela hubu a dělala, co máš, babo!"

"O peníze si nedělej starosti," přerušila hádku kněžna. "Tento muž je dnes mým hostem."

"Jenom abys toho nelitovala, urozená paní," zabručela sklepnice a odšourala se někam pryč.

"Kdo je Wilburga?" zeptala se se zájmem kněžna, jakmile byla z doslechu.

"Kdysi tady dělala sklepnici," zamumlal bylinkář. "Hezká holka. Byla s ní zábava. Nejspíš se vdala. Nebo odešla do služby jinam."

"Záleželo ti na ní?"

"Jak jsem řekl, byla s ní zábava. A nevadilo jí nalít mi na dluh, když jsem měl hluboko do kapsy."

Adalgarda se rozpačitě usmála.

"To není něco, čím by se dalo chlubit."

"Zeptala ses mě, urozená paní, tak ti odpovídám."

Chvíli bylo kolem stolu ticho. Kněžnin osobní strážce byl, jak se zdálo, stále ve střehu, oči upřené na jediné vstupní dveře v hostinci, a bylinkář, usazený pod oknem, se věnoval své vyřezávané berle. Kněžna z něj nespouštěla oči.

“Jsi tu známý,” řekla nakonec. Bylinkář vzhlédl a zašklebil se. 

“Zdá se ti, že jsem na mrzáka zcestovalý? Jsem zvyklý chodit. Tak zle na tom zase nejsem, nohu pořád mám. I když o kus kratší, než by měla být.”

“Kdybys měl koně, nemusel by ses tak namáhat,” řekla mu. 

“Nemám koně rád. A oni zase nemají rádi mě.”

“Máš s nimi snad špatné zkušenosti?” zajímala se kněžna. 

Bylinkář se zhluboka nadechl.

“Slyšela jste někdo o-”

Než domluvil, otevřely se dveře krčmy a do místnosti vešel muž. Nebylo z něj moc vidět, většinu obličeje měl zakrytou kapucí pláště. Z toho, co Adalgarda rozpoznala, byl čistě oblečený. Na krku mu viditelně visel kovový amulet ve tvaru květu se dvěma řadami okvětních plátků. Stejný amulet, jako měl na krku bylinkář, který ji doprovázel. 

“Bohové slitujte se!” zabručela sklepnice a rázně postavila džbánek s pivem na jeden ze stolů. “Teď jsou tady dva!”

Než se kněžna stihla zorientovat nebo alespoň zeptat, co se děje, nově příchozí se rozhlédl a okamžitě si všiml jí i jejího společníka. 

“No to mě podržte!” zvolal. “Mistr Tasartir od Soldinského jezera v celé své kráse!” Ráznými kroky vyrazil k jejich stolu. Bylinkář, který se, jak se zdálo, jmenoval Tasartir, cosi zabručel a kdyby mohl zabíjet pohledem, cizinec už by ležel na zemi. Nic takového se ale nestalo a on se zastavil až u jejich stolu. “Rád tě vidím bratře,” prohlásil a shodil kapuci. 

Pokud mohla kněžna Adalgarda soudit z toho co viděla, opravdu mohlo jít o bratry. Cizinec měl stejně bledé vlasy, i když ostříhané nakrátko, a snědou, větrem ošlehanou kůži i hnědé oči se zlatými skvrnkami. Byl o něco štíhlejší než Tasartir a jak se zdálo i vyšší. To ale mohlo být tím, jak se její společník neustále usilovně hrbil. Na sobě měl zbroj ze silné kůže a u levého boku meč.

“Korneli,” oslovil ho bylinkář Tasartir. “Zdravím.” Jeho tón hřál asi jako rampouch.

“Ale no tak! Přece na mě nebudeš jako na cizího. Omlouvám se, urozená paní,” obrátil se na Adalgardu a věnoval jí okouzlující úsměv. “Jsem Kornel od Soldinského jezera a tohle,” kývl hlavou směrem k jejímu společníkovi, “je můj bratr Tasartir. Předpokládám, že se ti od doby, co jste se potkali, ještě ani nepředstavil.”

“Adalgarda Naedi,” představila se. 

“To je lennellské jméno, že? Jsi z jihu, urozená paní?”

“Narodila jsem se v Lennellu, ale tady na severu mám příbuzné. Strýc nedávno zemřel a určil mě jako svého dědice. Cestuji ke dvoru krále Euriga, abych nárok na svoje dědictví potvrdila.”

“A cestou sis našla pravého a nefalšovaného bylinkáře!” zasmál se Kornel. “Doufám, že jste zatím jeho služby nepotřebovali.”

“Měli jsme štěstí,” přikývla a usmála se. Kornel působil o hodně přívětivěji než jeho bratr. “Přidej se k nám, budeme večeřet,” vyzvala ho. 

“V takovou laskavost jsem snad ani nedoufal,” prohlásil a Tasartir si hlasitě povzdechl. “Taky jsi mi chyběl, bratře,” řekl Kornel, možná až příliš afektovaně, a posadil se. 

Kolem stolu na chvíli zavládlo rozpačité ticho, které přerušila až sklepnice, když na stůl mezi ně s několika hlasitými ranami postavila misky s vývarem.

“Mohl bych také jednu dostat?” usmál se Kornel. “A něco k pití.” Sklepnice sice zabručela něco o otravných bylinkářích, kteří nemají dost peněz na útratu, ale přikývla. Brzy dostal i Kornel svou misku a kolem stolu opět zavládlo ticho, přerušované jenom škrábáním dřevěných lžic o misky. 

“Takže vy jste bratři?” zeptala se kněžna Adalgarda, když dojedli. Bylo to sice celkem zjevné, ale stejně se chtěla ujistit.

“Je to tak, urozená paní,” promluvil Kornel dřív, než Tasartir stačil cokoliv říct. “Poslední dobou se ale příliš často se nevídáme.”

“Máme každý své povinnosti,” dodal Tasartir. Teď, když seděli vedle sebe, si kněžna mohla všimnout více podobností i rozdílů mezi nimi. Měla pravdu, Kornel byl štíhlejší a Tasartir se více hrbil. Tasartir měl kulatý obličej lemovaný dlouhými zaplétanými vlasy, Kornel byl nakrátko ostříhaný a obličej měl mírně protáhlý. Pořád si ale byli dost podobní na to, aby jim věřila. 

“V tom případě je to zajímavá náhoda, že jste se tu sešli.”

“Vlastně ani ne,” usmál se Kornel a sáhl do brašny, kterou měl u pasu. Vytáhl odtamtud složený kus pergamenu. Tasartir přikývl a ze záhybů svého pláště vylovil pergamen se stejnou pečetí. 

“Jdeme navštívit naši sestru.”

“Ah. Bydlí tu někde v okolí?”

“Vlastně bydlí přímo v hlavním městě. Je možné, že se s ní setkáš, urozená paní.”

Adalgarda se pobaveně usmála.

“Myslíte?”

“Rozhodně,” přikývl Tasartir. “Před rokem se provdala za místního krále.”