Tma, můj starý přítel

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Pokračuju s #wordvemberem, takže dál jedu podle seznamu témat a na facebooku každý den zveřejňuju novou povídku. Dneska je ale zase středa a to si samozřejmě žádá oběť! Takže dnešní povídku najdete na facebooku i tady.

Příjemné čtení!

Vaše Lordie

“Asi se ptám hloupě, ale...dělá tohle často?” zeptala se Adalgarda opatrně. Ona a Tasartir seděli u ohniště na přikrývkách, které jim sloužily ke spaní. Tasartir nad ohněm pomalu otáčel dlouhou větví, na které se opékalo několik sluk. Kornel s nimi nebyl, nevěděli o něm od chvíle, kdy se najednou sebral, řekl, že potřebuje chvíli o samotě a zmizel ve tmě. 

“Čas od času. Všichni někdy potřebujeme změnu prostředí,” řekl Tasartir a nožem zlehka dloubl do masa krajní sluky. “Ještě chvilku,” poznamenal. “Když jsme oba vstoupili do řádu Železného květu, nebyli jsme jediní. Ze začátku jsme bydleli se skupinou dalších nováčků, takže nikdy nebylo moc klidu. Já s tím problém neměl, když jsem chtěl být o samotě, dokázal jsem se bez potíží ztratit v knize. Pro Kornela to bylo těžší. Byly chvíle, kdy potřeboval být doopravdy sám, což bylo v hlavním sídle řádu plném rekrutů dost problematické. Nakonec přišel na skvělé řešení - čas od času se v noci vytratil z obytných prostor, aby mohl strávit nějakou dobu o samotě. Většinou v noci, kdy se po něm nikdo nesháněl. A tak nějak si na to zvykl. Předpokládám, že když cestoval sám, nemusel si s tím dělat starosti, ale teď, když má společnost, potřebuje nějaký čas na to, aby mohl dramaticky zírat do tmy.”

Adalgarda se položila na záda a zadívala se na hvězdné nebe.

“A já myslela, že to ty jsi ten dramatický,” prohlásila. 

“Každý máme svoje drama.”

“Co máš ty?”

“Házím kameny do vody.”

“Pomáhá to?”

“Trochu. Mám naději, že jednou něco trefím. Nebo někoho. To by rozhodně pomohlo.”

Na chvíli na mýtině zavládlo ticho, přerušené jen praskáním ohně a zvuky nočního lesa. Tasartir dál pomalu otáčel slukami na rožni, Adalgarda se dívala na hvězdy a snažila se přijít na to, jestli dokáže rozpoznat některé souhvězdí. Po pár minutách upřeného zírání si musela připustit, že jí toho z výuky astrologie před lety v hlavě moc nezůstalo, a převalila se na bok, aby viděla na tančící plameny.

“Dřív jsem se bála tmy,” řekla, když už jí ticho připadalo trochu dusivé. “Jako malá myslím. Vždycky jsem se bála, že na mě ze tmy vyskočí nějaká příšera. Asi jako většina dětí,” usmála se. “Pak jsem zjistila, že tma může být i bezpečná. Třeba když potřebuješ rychle zmizet, protože tě hledají bratři nebo snoubenec nějaké hezké dívky.”

Tasartir vyprskl.

“Ty se nezdáš, urozená paní.”

“To asi nikdo z nás. Vsadím se, že vy oba máte nějaké takové historky.”

Tentokrát Tasartir neodpověděl. Místo toho naklonil hlavu a zdálo se, že něčemu naslouchá. Za okamžik už Adalgarda poznala, čemu. Z lesa se ozývaly rychle se blížící kroky. Brzy se mezi stromy objevil Kornel. Tvářil se stejně vážně a dramaticky, jako když odcházel.

“Jaké bylo zachmuřené zírání do temnoty?” zeptal se ho Tasartir.

“Chybělo mi to,” odpověděl jeho bratr. “Občas je příjemné vědět, že budu mít na chvíli ode všech pokoj. A viděl jsem srnku.”

“No, pokud nemluvila a nesnažila se tě nalákat hlouběji do lesa, nemělo by to vadit. Jsem rád, že tě žádná srnka ani nic dalšího nesežralo, asi bys nám chyběl. A teď si koukej sednout, budeme jíst!”