Pod nebesy

     Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

    Je tu zase středa a s ní další povídka! A protože je listopad, je tu zase #Wordvember, jehož zadání i seznam témat najdete na mojí facebookové stránce. Mimo to tam najdete i wordvemberovské povídky včetně té dnešní. Ale protože je středa a středeční božstvo musí být uctěno (you know, who you are, Sir), dám vám ji i sem. Příjemné čtení!

Vaše Lordie

Na vrch za vesnicí stoupaly dvě postavy, ve slábnoucím světle ubývajícího Měsíce jen matně viditelné. Jedna z nich, vysoký ramenatý mladík v kožené kovářské zástěře, kráčel rychlou chůzí člověka, který tudy šel už mnohokrát. O pár kroků za ním ho následoval další mladý muž. Pohyboval se o něco pomaleji, kulhal a opíral se při tom o dřevěnou berlu. 

“Jeronýme, počkej! Nejsem zvyklý takhle hnát!” volal za ním. Kovářský učedník se zasmál.

“Všiml jsem si. Počkám na tebe navrchu!”

Než kulhavý mladík vyšplhal na vrch kopce, ležel už jeho společník na zádech na rozložené kovářské zástěře a pohled měl upřený na oblohu posetou hvězdami. Kulhavý mladík se zastavil a chvíli se snažil popadnout dech.

“Takže, sem si vodíš děvčata?” zeptal se, když se mu to konečně podařilo.

“Chlapce taky,” ujistil ho Jeroným a poklepal rukou na volné místo vedle sebe. Za okamžik už leželi oba vedle sebe a dívali se na hvězdnou oblohu. 

“A teď jsi sem dotáhl i mně. Měl bych mít strach o svou počestnost?” 

“Jenom pokud budeš chtít, Výsosti.”

“Nech toho. A uvidíme, možná ti to dovolím.”

“Ty stejně žádnou počestnost nemáš,” podotkl Jeroným rýpavě. Jeho společník vyprskl.

“To máš tedy pravdu.”

Chvíli oba mlčky leželi pod nebesy a jen si navzájem užívali přítomnosti toho druhého. Pak si Jeroným povzdechl.

“Chyběl jsi mi, Tasartire. Neukazuješ se tu tak často jako dřív.”

“Mám nějaké povinnosti.”

“Povinnosti prince?” uchechtl se Jeroným.

“Ty víš, že nejsem princ.”

Jeroným se převalil na bok, aby na Tasartira viděl. 

“Tvůj starší bratr je princ, to se taky počítá. A tvoje matka je královna. Takže jsi aspoň skoro princ. To je celkem romantické.”

“Hm. Na rukou mě kvůli tomu prosím nenos.”

I Tasartir se obrátil na bok. Jejich oči se setkaly a opět na chvíli zavládlo ticho. Byl naprostý klid, jen dva lidé, kteří se chopili příležitosti, aby spolu mohli strávit aspoň krátký čas. 

“Budu odjíždět,” řekl najednou Tasartir. “Nabídli mi studium u řádu Železného květu. Myslím, že bych se k nim mohl přidat.”

“To je ten řád, co má sídlo až v Tazalském lese? To je pěkně daleko. Tam budeš muset jet na koni.”

“Bohové,” zaúpěl Tasartir a zakryl si oči dlaní. “Nesnáším koně.”

“Já vím. Přitom nejsou tak hrozní.”

“Dovedeš si mě představit jet na koni tak daleko?”

“Stěžuješ si i když máš dojet na koni z hradu do podhradí.”

“Protože je to utrpení!” bránil se Tasartir, ale skoro se při tom smál. “Budeš mi chybět,” dodal. “Měl bych tě co nejdřív zase navštívit.”

“Budu na tebe čekat,” slíbil Jeroným. Pak se na chvíli odmlčel, jako by nad něčím přemýšlel. “Kdo ví, jak dlouho to bude trvat…” přiznal nakonec trochu sklesle.

“Udělám všechno proto, aby to bylo co nejdřív.”

“Mohl-mohl bych něco zkusit?” V Jeronýmově hlase byl náznak nejisté naděje. “Nerad bych udělal něco, co nechceš, ale chtěl bych něco zkusit.”

“Zkus to,” vyzval ho Tasartir. 

“Dobře. Dobře. Takže-” Jeroným se naklonil blíž, tak blízko, že se téměř dotýkali čely. Potom Tasartira políbil. 

Byl to nejistý a trochu neobratný polibek, při kterým se srazili nosy a zdálo se, jako by ani jeden z nich nevěděl, jak dál. Nakonec se Tasartir odtáhl.

“Promiň,” zamumlal. “Promiň, já...nemůžu.”

“Jen jsem to chtěl zkusit,” řekl omluvně Jeroným.

“Já vím. A věř mi, zrovna ty jsi jediný člověk, u kterého by mi to tolik nevadilo, ale… prostě to nejde. Nemůžu. Připadám si při tom prázdnější než obvykle. Záleží mi na tobě… Ale nevím, myslím, že se necítím úplně tak, jak se cítíš ty.”

“I mně na tobě záleží,” přiznal Jeroným. “A kdybych si měl vybrat jednoho člověka, se kterým bych chtěl být celý život, byl bys to ty. Bez pochyby.”

“Chyba,” uchechtl se Tasartir. “Mohl by sis vybrat tisíckrát líp.”

“Takové věci si člověk ne vždycky může vybrat. To, že je mi s tebou dobře, jsem si nevybral Je to tvoje chyba.”

“A ty mi to ani tak nezazlíváš. Jsi blázen, Jeronýme.” Tasartir se převalil na druhý bok a pak se posouval tak dlouho, až se zády opíral o Jeronýmův hrudník. “Takhle bych mohl zůstat celou noc,” oznámil. 

“Lámeš mi srdce a pleteš hlavu, skoroprinci z Núelu,” prohlásil Jeroným a vsunul jednu ruku pod Tasartira, aby ho mohl obejmout kolem pasu. “Slíbíš mi aspoň jednu věc?”

“Hm?

“I když to cítíš jinak než já… neopustíš mě úplně, že ne?”

“To ti slíbím a moc rád. Ani bych nad tím neuvažoval.”