Pojďte dál

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak co, čekali jste, že se mi povede něco halloweenského? Ha! Místo toho dostanete povídku z Ignáciina starožitnictví! Tak příjemné čtení a hodně štěstí v těch dnešních dobách!

Vaše Lordie

Viktor měl hodně zvláštní den. Vlastně hodně zvláštních pár dní. Nejspíš to mělo co dělat s tím, kde se poslední dobou vyskytoval. A s prací, kterou nedávno přijal. A možná taky s krkavcem, který na něj zahlížel z bidélka.

“Nemusíš se na mě takhle koukat,” zamumlal. Krkavec natočil hlavu, ale pohled z něj nespustil.

“Oříšek?” natáhl k němu Viktor ruku s miskou. Krkavec zamrkal.

“Petrrrržel!” zakrákoral.

“Jo, to vím. Ty jsi Petržel. Já jsem Viktor.”

“Viktorrrrr!” odpověděl krkavec a vzal si oříšek.

“Nemáš zač,” broukl Viktor a vrátil se k hromadě amuletů, které dostal za úkol roztřídit. Provázky, na kterých byly zavěšené, byly neskutečně zamotané. Viktor tím strávil většinu odpoledne, zatímco Sára se starala o zákazníky a pokladnu a slečna Čejková dělala kdovíco v zadní místnosti obchodu. Venku se pomalu stmívalo.

Sesbíral vymotané amulety a zamířil ke zdi, kde bylo zatlučeno několik hřebíků k zavěšení. Přitom jeho pozornost upoutala výkladní skříň. Na ulici bylo šero, ale ještě ne takové, aby bylo třeba rozsvítit pouliční osvětlení. Světlo z obchodu nesahalo příliš daleko a neosvětlovalo ani tak ulici, jako spíš postavu, která přes sklo nahlížela do obchodu. Viktor ztuhl.

“Um...Sáro?”

Jak se zdálo, Sára byla právě zaměstnaná leštěním něčeho, co vypadalo jako perlový náhrdelník, kdyby byly perly sytě zelené.

“Sáro?” zkusil to hlasitěji. Zvedla hlavu. 

“Všechno v pořádku?” zeptala se.

“Venku někdo je,” řekl pomalu, s nadějí, že ho venku nikdo neuslyší, a kývl směrem k výkladní skříni. Sára přimhouřila oči.

“Vidím. Jak dlouho už tam je?”

“Nemám tušení. Je to někdo, koho znáš? Chodí sem často?”

“Hm. Nejsem si jistá. Nevidím je moc dobře.” Sára odložila náhrdelník a obešla pult, za kterým doteď stála. Zastavila se až u výlohy. Chvíli jen mžourala přes sklo. Potom zvedla ruku a pomalu zamávala. Postava za sklem její gesto opětovala. Sára se usmála a popošla ke dveřím. Vzala za kliku a za okamžik obchodem zavanul chladný večerní vzduch. 

“Můžeme vám nějak pomoct?” zeptala se. Viktor neslyšel odpověď, ale podvědomě couval k prodejnímu pultu. Už několikrát se za ním schoval, když ho někdo ze zákazníků vyděsil.

“Ovšem, omlouvám se,” zasmála se Sára. “Pojďte dál, prosím.”

Osoba, která vstoupila do obchodu, byla oblečená v tmavém večerním obleku doplněném dlouhým vlněným pláštěm.

“Omluvte prosím mou nezdvořilost,” řekla hlasem, který Viktor nedokázal zařadit. “Naneštěstí nemohu nikam vstoupit bez pozvání.

“To jsem nevěděl, promiňte,” zamumlal Viktor, který teď stál za pultem. Zákazník se usmál a předvedl mu ostré špičáky. 

“To je v pořádku, můj druh moc často nakupovat nechodí. I když…” další úsměv a mrknutí, tentokrát definitivně věnované Viktorovi, “tenhle obchod by mohla být výjimka. Docela se mi tu líbí.”

“Jak vám můžeme pomoci?” ozvala se Sára a zjevila se za pultem vedle Viktora. 

“Vím, že to nejspíš bude znít podivně, ale mám potíže se spánkem. Neměli byste tu něco pro dobré spaní?”

Tentokrát se široce usmála Sára. “Máte štěstí,” řekla. “Tady Viktor se zrovna včera učil čaje a bylinky, které tady v obchodě máme. Ukáže vám, co tu máme.” Mrkla na Viktora. “Hodně štěstí!” sykla a zmizela v zadní místnosti.