Rozbitá žárovka

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Už je podzim! A prší! Pro mě naprosto ideální počasí. Dobře se v něm píše (což je fajn) a relaxuje (i když bych asi měla fakt začít dělat na věcech do školy). No, k tomu se snad dostanu. Budu muset. Ale teď! Dnešní povídka! Začala jsem ji psát když nám na brigádě v pultu začala blikat žárovka a tohle z toho vzniklo. Tak příjemné čtení!

Vaše Lordie

V obchodě nám začalo blikat světlo. Ze začátku to nebylo nic moc výrazného, jenom jedna žárovka v chladničce na mléčné výrobky, jejíž světlo bylo trochu mihotavější než ostatní. Všimli jsme si toho, ale nikdo to neviděl jako problém, který by vyžadoval nějakou zvláštní pozornost. Vidět do chladničky pořád bylo, nikdo si nestěžoval. Nikomu to nevadilo. Potom světlo začalo blikat.

Zákazníci to brali sportovně. 

„Máte to tu jako na diskotéce,“ říkali.

My zaměstnanci jsme to brali méně sportovně. Zavolali jsme údržbáře, aby vadnou žárovku vyměnil.

Druhý den začaly blikat dvě.

Dvě chladničky ve stejné uličce naproti sobě. Dvě nepravidelně blikající žárovky.

Zkoušeli jsme to řešit. Mnohokrát. Do konce týdne nám už blikaly ledničky tři.

„V mlíkárně straší,“ začali jsme říkat mezi sebou napůl v žertu. Z druhé poloviny to bylo proto, že nás nenapadalo žádné lepší vysvětlení. Říkali jsme to i zákazníkům, když se na náš problém se světly pokusili upozornit. Většina z nich to přijala s pobaveným úsměvem, byli ale i tací, kteří na tu odpověď zareagovali s mírným zděšením. 

Když začala blikat i zářivka na stropě, začaly se mezi zákazníky šířit divné historky. Někteří z nich prý v uličce zahlédli tmavou postavu. Většina případů se dala vysvětlit tím, že viděli některého ze zaměstnanců nebo jiného zákazníka, ale u pár historek jsme si nevěděli rady ani my. Vylekaní zákazníci popisovali vysokou postavu ve vlajícím plášti a klobouku, která se v okamžicích, kdy světla blikala, zamihotala na opačném konci uličky, jen aby zmizela než si dotyčný pořádně uvědomil, co se děje.

„To bude určitě jenom nějaký šprýmař,“ ujišťovali jsme je. Nikdo ze zaměstnanců to ale nebyl. A nikdo rozhodně neviděl do obchodu vstupovat osobu v dlouhém plášti a klobouku. 

Samozřejmě nás napadlo zkontrolovat kamery. Neukazovaly ale nic zvláštního. Nikdo z našich zákazníků se neohlížel, nikdo polekaně nekřičel a nepouštěl košíky, tašky ani zboží na zem, jak nám mnozí líčili. A pak tu byla ještě jedna věc, které si nikdo z nás ze začátku ani nevšiml. Na záznamu z kamer žádné světlo neblikalo. Všechny fungovaly normálně, žádná z nich se nezasekávala, na žádné neběžela smyčka. Nakonec jsme došli k jedinému možnému řešení. Někdo bude muset zůstat v oddělení mléčných výrobků a zjistit, co se tam děje. 

A tak jsem skončila na hlídce v ústí uličky tvořené dvěma řadami poblikávajících chladniček. Pro jistotu jsem si s sebou vzala smeták, poslední hodinu před zavírací dobou to tu působilo o něco strašidelněji než obvykle. Za to ale možná mohly zákaznické historky, které byly čím dál divočejší. Několik zákazníků s vyděšenými výrazy popisovalo, jak se záhadná postava v plášti mihotavě pohybuje od jedné chladničky ke druhé, jenom aby potom najednou prudce vyrazila proti nim. Ve všech případech to zatím vedlo k odhazování košíků a útěku k pokladnám, v jednom případě až ven před obchod (dotyčného jsme museli odvést zpátky k pokladně, aby zaplatil zboží, které měl u sebe). Jindy bych řekla, že si z nich někdo vystřelil, ale teď, ve světle blikajících žárovek, jsem o tom i já sama začínala pochybovat. Bylo ticho, přerušené jen vzdáleným pípáním pokladny a bzučením zářivky na stropě. 

„No tak vylez, duchu,“ zabručela jsem. Nikdy jsem na duchy nevěřila, ale v tuhle chvíli by mě už nic nepřekvapilo. Zářivka zabzučela o něco hlasitěji. „A ty buď zticha,“ zamračila jsem se na ni. Zablikala o něco výrazněji. A pak znovu. A pak se k ní přidaly chladničky. To, co nejdřív bylo jen jemné blikání, se teď stupňovalo až se mi začaly dělat mžitky před očima. V jednu chvíli jsem dostala strach, že zářivka praskne. 

A pak se objevil stín. 

Nejdřív jsem myslela, že se mi to jenom zdá. Že je to jenom hra světel nebo další mžitky. Potom se ale pohnul a já měla co dělat, abych sebou polekaně neškubla. Pořád ho nebylo vidět úplně zřetelně, ale byl tam. Mihotavě se vznášel od jedné chladničky ke druhé. Chtěla jsem něco vykřiknout. Nebo aspoň něco říct. Nakonec ze mě vypadlo: „Mohu vám nějak pomoct?“

Stín se pohnul. Vypadalo to, jako by se ohlédl směrem ke mně. Na okamžik znehybněl a pak se znovu pohnul, tentokrát mým směrem. Plášť, který zmiňovali zákazníci, za ním vlál jako v prudkém větru. Sevřela jsem smeták o něco pevněji, ale ani o krok jsem neustoupila. Když se zastavil těsně přede mnou, cítila jsem, jak z něj vane chlad. Natáhl ke mně mihotavou stínovou ruku a já cítila, jak mě mrazí dlaň. Potom jako by mě ovanul ledový vítr a stín byl pryč. Jediné, co po něm zůstalo, byly blikající žárovky v chladničkách a několik mincí v mojí ruce. Zkontrolovala jsem chladničku, u které se objevil a jejíž obsah jsem chvíli předtím rovnala. 

Chyběl v ní jeden jogurt.