Zkreslené zvuky

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Víte, co je vtipný? Minulej týden jsem zveřejnila povídku, která byla inspirovaná mojí letní brigádou, a dneska jsem tam shodou okolností nastoupila znova, protože je asi přece jenom lepší si během moru dva něco přivydělat. Akorát se mi nepovedlo napsat úplně novou povídku. Nápad mám, ale slova tak nějak nefungujou, tak ji nechám trochu uležet a do éteru ji vypustím třeba příští týden. Takže se těšte, vrátíme se do Misthavenu! 

A teď už k té dnešní povídce, protože je to jedna z mých oblíbených. Napsala jsem ji na wordvemberovský prompt a zároveň je inspirovaná počasím z podcastu Welcome to Night Vale. Tak si ji užijte!

Vaše Lordie

https://www.youtube.com/watch?v=KyK9UUfChi4

Autobusové nádraží je až na vás úplně prázdné. Je to trochu zvláštní, obvykle tu bývá spousta čekajících lidí. I když na druhou stranu je už docela pozdě. Slunce už dávno zapadlo a na obloze se stahují mraky. Asi bude pršet, napadne vás, a maličko couvnete pod stříšku zastávky. Není zrovna teplo a vám se rozhodně nechce zmoknout. 

Zkontrolujete čas na hodinkách. Váš autobus tu měl být už před třemi minutami. Snad se jenom někde zdržel, usoudíte a snažíte se nemyslet na jiné možné důvody jeho zpoždění. 

Dá se do deště a vás napadne, jaké máte štěstí, že je tu ta stříška. Jinak byste tu teď mokli, protože nemáte deštník. Tedy - máte, ale někde doma. Bohužel. 

Kapky, které dopadají na střechu zastávky znějí trochu zvláštně, jakoby zkresleně. Pořád slyšíte takové to bubnování, ale zní jakoby vzdáleně a chvílemi trošku připomíná zvuk ruchů v televizi. Navíc si postupně uvědomíte, že kromě zkresleného zvuku deště není slyšet vůbec nic dalšího. Ještě před chvílí jste docela určitě slyšeli zpěv ptáků. Museli ztichnout teprve před chvílí. Je ale zvláštní, že jste si toho až do teď nevšimli.

“To už je tak pozdě?” podivíte se a sáhnete do kapsy, abyste zkontrolovali čas. V tu chvíli temnotu protnou světla reflektorů a zároveň se ozve povědomý zvuk motoru. Povědomý, ale při tom stejně podivně zkreslený jako déšť. Vy si toho ale nevšímáte a na telefon v tu chvíli zapomenete. Váš autobus je konečně tady, musíte si připravit drobné. Zatímco lovíte mince z kapsy, dojede autobus až k zastávce a jeho dveře se otevřou. K vašemu zklamání má špatné číslo. Vlastně si nejste ani jistí, jestli tu tahle linka vůbec má být. Z oken autobusu září světla, ale vevnitř nejsou vidět žádní lidé. Jen stíny.

Chvíli jen stojíte a přemýšlíte, jestli nastoupit nebo ne. Řidič se vykloní ze svého místa. Něco vám říká, ale vám všechno zní jenom jako zkreslené statické zvuky. Překvapivě vás to neděsí. Zřejmě se vás ptá, jestli budete nastupovat. Zavrtíte hlavou. I když by bylo lákavé si sednout do tepla, usoudili jste, že to není úplně nejlepší nápad. Řidič na vás ještě chvíli zírá. Pak se kolem vás protáhnou dva stíny, kterých jste si až do teď nevšimli. Chvíli debatují s řidičem v tom podivném statickém jazyce. Na okamžik vás napadne, že máte něco se sluchem. K vašemu vlastnímu překvapení vás to příliš nerozruší. Říkáte si jenom, že je to zvláštní.

Stíny se konečně usadí na místech v autobuse a řidič na vás ještě naposledy kývne. Kývnete mu nazpátek a potom se už dveře zavírají a autobus odjíždí. Tak. Teď už by konečně mohl dorazit ten váš spoj. Déšť teď zní trošku přerušovaně. Z nějakého důvodu přemýšlíte jen o tom, jestli je to tím, že mraky ztrácejí signál. A pak se znovu ozve zvuk motoru. 

Tentokrát je překvapivě zřetelný a vy se skoro leknete. Okamžitě vás zaplaví vlna reality a srozumitelnosti a kapky začnou bubnovat na střechu jako obvykle. Na chviličku vás oslepí žlutá světla reflektorů a vzápětí už autobus zastaví před vámi. Zkontrolujete čas. No, tři minuty zpoždění. To není až tak zlé. Začnete lovit v kapse drobné a nastoupíte dovnitř.