Občerstvení

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Sedím na koleji (pořád ještě čekám, kdy oznámí, že zavřou i naši školu) víceméně v cosplayi a povedla se mi napsat povídka. Nevím, čím to je, že se mi na koleji vždycky daří psát líp než doma. Možná míň lidí v jedný místnosti. Nebo ti havrani venku. Jo, to se mi líbí. Možná mi nosí nápady. Budeme vinit havrany. Každopádně, mám tu novou povídku! Je sice krátká, ale je, tak si ji užijte a nezapomeňte komentovat!

Vaše Lordie

„Dáte si něco?“

Překvapeně jsem vzhlédl od své knihy. Nade mnou stála stevardka a opírala se o vozík. Byl prázdný.

„C-co prosím?“ vykoktal jsem. 

„Nabízíme občerstvení!“ oznámila mi se širokým úsměvem. “Dáte si něco? Třeba k pití?“ Znovu jsem se podíval na její vozík. Pořád byl prázdný. Žádné sušenky ani sendviče, ani výběr studených a teplých nápojů. 

„Co nabízíte?“ zeptal jsem se obezřetně. 

„Co si dáte?” opáčila. 

„Nemohu si vybrat, když nevím z čeho,” vysvětlil jsem jí. Znovu se usmála. Měla opravdu hodně zubů.

„Záleží jen na tom, na co máte chuť,” prohlásila. 

„Máte čaj?“ zeptal jsem se. S přikývnutím mi podala pohárek z tvrdého kartonu. Nevzal jsem si ho.

„Kolik stojí?“

„Kolik nabídnete?“

„Nemám u sebe moc peněz,“ přiznal jsem. 

„Lidé platí různými způsoby. Pokud si nejste jistý, můžeme vám určit cenu sami.“

Prohrabal jsem kapsy i batoh. Mnoho peněz jsem opravdu neměl. Kromě nich tu byla jenom moje kniha, pár čistých kapesníků a balíček oříšků, které jsem si zabalil na cestu. Vyrazil jsem nalehko a teď jsem si připadal hloupě nepřipravený na cestu, na kterou jsem se vypravil. 

„Mám jenom tohle,” řekl jsem a ukázal jí kapesníky a oříšky. Prohlédla si je s nesmírným zájmem. Jsem si jistý, že jsem ještě neviděl člověka, který by dokázal zaujetím pootočit hlavu do takového úhlu, aniž by si nějak pochroumal páteř. 

„Tohle není špatné,“ prohlásila nakonec a ukázala na oříšky. „Vezmeme si je za šálek čaje. Ale ještě k nim budete muset něco přidat.“

„Ale já už opravdu nic nemám!“ namítl jsem. 

„Ještě něco se určitě najde,“ podívala se na mě. Její oči byly černé jako obsidián a dívaly se mi přímo do duše. Zadíval jsem se do nich a zamyslel se.

„Ještě něco mám,“ vzpomněl jsem si nakonec. „Mám strach. Strach z toho, co by mohlo přijít. Bojím se, co by se mohlo stát. A také toho, že na to nebudu připravený.“

„Výborně,“ řekla. „To by mohla být adekvátní cena za šálek čaje. Můžeme?“ Přikývl jsem a ona se mi znovu zadívala do očí, ještě soustředěněji než předtím. Zhluboka se nadechla, jako by nasávala příjemnou vůni, a já cítil, jak můj strach odchází a bere s sebou moje starosti a úzkost. Pořád jsem věděl, že to, co má přijít, přijde. Jenom jsem se už nebál. 

„Děkuji,“ řekl jsem, když stevardka odvrátila pohled. 

„To my děkujeme,“ opáčila a vzala si pytlík oříšků. Místo něj mi do ruky vtiskla kelímek čaje. „Přejeme příjemnou cestu,“ dodala a postrčila vozík uličkou dál. Čichl jsem si k čaji. Voněl jako hřejivá temnota a klid. 

„Vezměte si, co chcete,“ ozval se cestující, který seděl o pár míst dál. Stevardka mu nabízela kelímek něčeho, co vypadalo jako káva. „Mně je to fuk,“ dodal podrážděně. Neslyšel jsem, co mu odpověděla, ale zdálo se, že je se svou volbou platby spokojená. 

Upíjel jsem svůj čaj a sledoval, jak se obrysy onoho cestujícího pozvolna rozplývají. Čekala mě ještě dlouhá cesta.