Zase ty?!

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Už je skoro podzim! No, skoro. Aspoň se to snažím předstírat s dýňovým koláčem a výletem na kolej. Teplý počasí ignoruju. Nebo se o to snažím. Aspoň trochu. Každopádně to vedro zrovna neprospívá tvořivému procesu, takže tu jednu povídku, co mám rozepsanou už od konce srpna, nechám třeba na příští týden. Snad se mi do té doby podaří rozepsat.  Zatím tady máte další wordvemberovskou. Volně navazuje na tuhle povídku. Tak příjemné čtení!

Vaše Lordie

Terry neměl zrovna nejlepší den. Ráno zaspal - za to mohl Staples, který předchozího dne převzal velení nad jeho tělem a strávil většinu noci sledováním seriálů (on sám tvrdil, že si vyrazil ven a střílel si z lidí, ale Terry ho znal až moc dobře) - a většinu dopoledne strávil tím, že se snažil vysvětlit jedné ze zákaznic, že kartonová krabice, kterou mu přinesla, není tou knihou, kterou si před měsícem půjčila. 

Teď seděl v jednom zastrčeném koutě knihovny a snažil se trochu relaxovat. Příliš se mu to nedařilo. Hlavou se mu honila spousta myšlenek a Oleg, který ho zpravidla dokázal spolehlivě uklidnit, nebyl k nalezení. A zavolat Beth nebo Myrně nemělo smysl. Obě byly v práci a navíc, co by si o něm myslely? Takže byl sám, zalezlý na nějaké křižovatce v oblasti, kterou už měl zmapovanou. Nebyl hlupák ani sebevrah, bez Olegova doprovodu se do neznáma zásadně nepouštěl.

Chvíli hledal nějakou knihu, která by ho zaujala, ale brzy zjistil, že se nachází v sekci knihovny, kde byly převážně knihy v jazyce, který připomínal finštinu. Aspoň předpokládal, že je to finština. Počet přehlasovaných samohlásek ve slovech by tomu odpovídal. A jinam se mu zrovna teď chodit nechtělo. Chyběla mu na to energie.

Zkontroloval si mobil. Signál byl v hlubinách knihovny překvapivě silný, narozdíl od signálu wifi. Ten zatím dosahoval jen za pár zákrutů na okraji knihovny. Bude to nejspíš muset napravit. Nemůže věčně přežívat jen na datech. 

Nic. Všichni z jeho okolí byli, jak se zdálo, momentálně zaneprázdnění. Neměl jim to za zlé. Nebyla to přece jejich chyba.

Mobil zhasl a Terry se ponořil do příšeří narušovaného jen hvězdnými lampami vysoko nad jeho hlavou. V knihovně bylo naprosté ticho, do kterého jen sem-tam zaznělo slabé šramocení, jak knihowyrmové šmejdili sem a tam a hledali zapadlé poklady. A do toho ticha se znenadání ozvaly kroky. Byly vzdálené, ale přece jenom dost zřetelné na to, aby si jich Terry všiml a zpozorněl. V knihovně přece neměl být nikdo jiný než on!

Občas se stalo, že se v nějakém slabším místě knihovny dostalo něco skrz. Nebylo to ale příliš běžné, knihovna se před takovými vetřelci dokázala bránit. A návštěvníci neměli sami do hlubších prostor knihovny přístup. Dokonce ani Beth a Myrna se neodvážily tam chodit samy. Tak kdo to mohl být?

Kroky se dál blížily a Terry se zvedl, jak nejtišeji to šlo. Zůstal stát zády opřený o polici a očima hledal únikovou cestu pro případ, že by se musel dát na útěk. Tajemný vetřelec byl zatím čím dál blíž. Terry zalovil v kapse. Pro všechny případy tam míval ozdobnou záložku ze železa. Teď by se mohla hodit. 

V místě, kde se ulička mezi policemi stáčela, se objevil veliký stín a Terrymu se zatajil dech. Stín se pohyboval pomalu a celkem rytmicky. Potom na vetřelce zasvítilo světlo jedné z lamp a Terry si ulehčeně oddechl.

“Zase ty? A já myslel, že ses odtoulal někam jinam. Přitom na sebe pořád narážíme.”

Dřevěný kůň se zastavil a bílá poupata, která pokrývala jeho tělo, se ve slabém světle lamp zatřpytila jako čerstvě napadlý sníh. Terry se usmál. 

“Přišels mi dělat společnost?” 

Kůň si hlasitě odfrkl a trochu ostýchavě se přesunul o něco blíž. Když už byl na dosah, šťouchl tlamou Terryho do boku. Knihovník se unaveně usmál a pohladil koně po krku. A všechna bílá poupata se v tu ránu rozvinula.