Oslava?

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem původně plánovala napsat povídku, která by navazovala na sérii povídek z loňského Wordvemberu. Jsou tak trochu pohádkové, snad by se líbily dětem (už jsem to na nějakých vyzkoušela, reakce byly víceméně pozitivní). Ale na blogu zatím většina z nich není a já je nechci dávat na přeskáčku. Takže tady máte jednu z těch dřívějších. Příjemné čtení!

Vaše Lordie

“Dneska musíme přichystat oslavu,” oznámila mi teta Leticie. “Mistr Tlapička má narozeniny.”

Mistr Tlapička je tetin kocour a hrozný bručoun. Když jsem ho viděla poprvé, byla jsem ještě malá a okamžitě jsem se snažila si s ním hrát. Nakonec to skončilo poškrábanou rukou a pláčem. Od té doby jsem se Mistra Tlapičky vždycky trochu bála, i když teta trvá na tom, že je to zlatíčko. Oslavy mám ale ráda, takže jsem hned zpozorněla.

“Oslava?” řekla jsem. “Jak se dělá oslava pro kočku?”

“Uvidíš,” mrkla na mě teta. “Začneme tím, že tady trochu uklidíme.”

Společně jsme srolovaly koberec v obývacím pokoji a já pomohla tetě ho vynést na dvorek za domem a přehodit přes bidlo. Potom teta z komory vynesla velkou proutěnou plácačku. 

“Zkus ho trochu vyprášit, já zatím vytřu prach.”

Pořádně jsem se rozmáchla a začala do koberce bušit. Okamžitě se z něj zvedla oblaka prachu a já se rozkašlala. Takhle by to nešlo. Vzpomněla jsem si, že teta má v kuchyni v jednom šupleti utěrky a napadlo mě, že bych si jednu utěrku mohla uvázat přes pusu a nos na ochranu před prachem. Odložila jsem plácačku, trochu se oprášila a vplížila se zpátky do domku. 

Kuchyň tety Leticie mám moc ráda. Není velká, ale vždycky hřejivá a plná vůní. Obzvlášť ráda mám polici s kořením v malých lahvičkách. Vždycky, když teta vaří, přisunu si židli, čichám si k jedné lahvičce po druhé a dělám, že jsou to přísady do čarodějných lektvarů. Občas teta některou lahvičku vezme, trochu koření z ní vytáhne a přihodí do hrnce nebo pekáče. Potom to vážně trochu vypadá, jako by vařila nějaký čarodějný lektvar. 

Teď ale nebyl čas, abych zkontrolovala polici s kořením. Potřebovala jsem najít tu utěrku, tak jsem otevřela horní šuple ve skříňce. Bylo ale prázdné. To bylo zvláštní. Jasně jsem si pamatovala, že ještě včera z něj teta vytahovala utěrku. Že by jí došly? Zkusila jsem to pod ním. Byly v něm jenom příbory. A v tom pod ním vařečky. Kde jenom ty utěrky mohly být? Ještě jednou jsem prohledala všechny možné úkryty.

Nikde nic. Žádné utěrky. Jenom hrnec na plotně a hrnečky s čajem na stole. A Mistr Tlapička mezi hrnečky. Zdvořile jsem ho pozdravila, nechtěla jsem ho nějak urazit. Zamžoural na mě a začal si olizovat packu. 

“Všechno nejlepší k narozeninám,” popřála jsem mu opatrně. “Nevíte náhodou, kde bych našla utěrku?” pokračovala jsem. Asi to bylo hloupé, kočky přece neumějí mluvit! Ale zkusila jsem to. 

Mistr Tlapička se na mě podíval. Trochu mi připadalo, že se tváří jako moje maminka, když něco vyvedu. Zdálo se, že úplně zapomněl na mytí, místo toho vstal a protáhl se. Na místě, kde seděl, ležela červeně kostkovaná utěrka. 

“Páni!” zajásala jsem. “Díky, Mistře Tlapičko!” Rychle jsem utěrku popadla a pospíchala s ní na dvorek. Tam už čekala teta.

“Kam ses mi ztratila?” divila se. Pověděla jsem jí, co jsem dělala v kuchyni, a ona se rozesmála.

“Ale zlatíčko, tos mohla zavolat mě! No, nevadí. Vidím, že sis poradila dobře.”

Společně jsme koberec vyprášily a vrátily na místo. Potom jsme obývák připravily na oslavu. Teta řekla, že na oslavu přijdou přátelé Mistra Tlapičky, tak jsme každému z nich přichystaly polštářek a misku s vodou. 

“S občerstvením si nemusíme dělat starosti, to si obstarají sami,” prohlásila teta a podívala se na hodiny. “Za chvíli budou tady. Tak pojď, necháme Mistra Tlapičku, ať se postará o svoje hosty, a půjdeme si do kuchyně upéct nějaké sušenky, co ty na to?”

Byla jsem trochu zvědavá, koho si Mistr Tlapička na oslavu pozval, ale sušenky jsem si rozhodně nemohla nechat ujít. A když k nim teta udělala ještě kakao, měla jsem pocit, jako když něco slavím i já.