Její manžel

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Měla jsem v plánu něco napsat. Přísahám. Ale nakonec se moje tvořivost rozhodla, že si dá dovolenou, a z důvěryhodného zdroje mi byla dána rada, že někdy je lepší nechat svoji práci odpočinout. Takže dnes tu pro vás mám další wordvemberovskou povídku, která tady na blogu (doufám) ještě není. Tak snad se vám bude líbit!

Vaše Lordie

Už to bylo skoro sedm let. Sedm let od chvíle, co se rozhodla si na pár hodin vyrazit na pláž. Milovala to tam. Slunce jí prohřívalo prochladlé končetiny a lehký vánek si hrál s jejími vlasy. Vždycky se svlékla, nechala své šaty ukryté v bezpečí mezi kameny, tam, kde by si jich nikdo nevšiml, a užívala si krásný den v zátoce, kam nikdo nechodil. A pak tam přišel on. 

Nejdřív si ho nevšimla. Nevěděla, že tam je, ani že ji sleduje. Nevěděla, že se pozorně dívá, kam ukryla svůj plášť. Potom se jednou chystala pláž opustit a zjistila, že její plášť zmizel. Hledala ho, kde mohla. Obracela kameny, hledala mezi kořeny stromu. Dokonce se ujistila, že ho neodnesl proud. Nic z toho. Prostě zmizel. A v okamžiku, kdy už propadala úplnému zoufalství, se vynořil z řady stromů. 

“Mám něco, co ti patří,” oznámil jí a zvedl její plášť do výšky. Vrhla se po něm a chtěla mu ho vyrvat z rukou, ale podařilo se mu ji chytit a políbit na rty. “Mám tvůj plášť,” řekl jí potom, “takže teď patříš mně. Jsem teď tvůj manžel.”

Byla zoufalá a rozzuřená a chtěla se nějak bránit, ale nemohla nic dělat. Bez svého pláště byla úplně bezmocná. Proto ho následovala do jeho domu na útesu. 

Označoval se jako její manžel, což by znamenalo, že ona je jeho manželka. Připadala si ale spíš jako otrokyně. Musela mu vařit, uklízet a o všechno se starat, a podle jeho libosti mu být k dispozici. Nenáviděla ho za to. 

“Však si zvykneš,” řekla jí jednou žena starého rybáře, která občas šla kolem na trh. “Nakonec máš aspoň střechu nad hlavou.”

Nechtěla mít střechu nad hlavou. Pokud nad sebou neměla jen nebe a kolem sebe moře a pláž, byla nešťastná. I tak se pokoušela v sobě udržet aspoň plamínek naděje.

Její plášť byl zavřený v železem okované truhle. Několikrát se už pokoušela ji otevřít, ale železo ji pálilo do rukou. A obvykle ji navíc přistihl její manžel a zbil ji.

Roky plynuly a její život se v ničem nelepšil. Jediné, co ji těšilo, bylo, že neměli žádné děti. Jak se ale blížil sedmý rok, věděla, že je zle. Někdo jako ona neměl být na souši takhle dlouho. Věděla, že pokud uplyne sedmý rok a ona bude pořád tady, zemře. Zemřít rozhodně nechtěla. Věděla ale o někom, kdo si to zasloužil. A tak čekala na vhodnou příležitost. Ta přišla jedné bouřlivé noci.

Všechno si pečlivě naplánovala. Bylo jí jasné, že není dost silná, aby ho přemohla v souboji, takže se ho rozhodla opít. To nebyl žádný problém. Potom stačila jediná rána násadou rybářského podběráku do hlavy, aby se svalil na zem. Věděla, kde má klíč od železem pobité truhly, takže za okamžik už ho, zabalený v šátku, držela v ruce. Byl těžký, těžší než čekala, a i přes vrstvu látky ji pálil do rukou. Potlačila slzy a klopýtala směrem k truhle. 

Za několik okamžiků už držela svůj plášť v rukou a cítila, jak do ní po všech těch letech proudí síla. Chvíli tam jen klečela a vnímala jeho hebkost a to, jak voní mořem. Pak se za ní ozvalo zasténání. Její manžel se probíral. Nejspíš ho neuhodila dost silně. To se jí teď docela hodilo. Může mu teď ukázat, jaké to je, když někoho proti jeho vůli odvlečou z jeho domova.

Když teď měla zpátky svůj plášť, byla silná. Silnější než on. Možná silnější než několik takových, jako byl on. Bez potíží ho dovlekla na okraj útesu. 

“P-proč to děláš?” vydechl zděšeně. Pořád byl ještě otupělý, ale studený noční vzduch mu trochu pročistil smysly. Nic neřekla, jen se mu podívala do očí. V těch jeho bylo vidět zmatení a strach, v těch jejích léta utrpení a nenávisti, která se postupně hromadila. A chyběla v nich jakákoliv lítost. 

Pomohla mu vstát. A potom ho strhla s sebou dolů z útesu. Vzduch proťal ostrý výkřik, které vzápětí přehlušilo zahřmění.

Tam dole, pod útesem byly kameny. Ona dobře věděla, kam skočit a jak padat, aby se jim vyhnula. Jak by to ale mohl vědět on?